Maybe again...

Chapter four

New York už se pomalu vracel k dennímu životu, mezitím co já jsem stála ve frontě a čekala na karamelové latté, v mé oblíbené kavárně, kde jsem se zastavovala skoro každý den.

Dneska jsem se mohla chvíli zdržet uvnitř, jelikož jsem měla ještě hodinu a půl čas než bych se měla objevit ve studiu. Ovšem místo toho, abych zůstala ve vyhřáté místnosti plné dřevěných stolů a lidí jsem se odebrala ven a rozhodla se do redakce dojít po svých než si přivolat taxíka.

Dneska je to další den kdy zase uvidím po dlouhých letech Tomase.

Když jsem ho včera uviděla, nemohla jsem tomu uvěřit a asi ani nechtěla, ovšem teď mé srdce nemohlo ani pomyslet na pátek kdy mu končí pobyt ve studiu a pravdě podobně i v New Yorku.

Jedna moje půlka ho nechtěla ani vidět, ale ta druhá toužila po tom na všechno zapomenout a znovu se mu výskat v jeho vlasech, topit se v lískooříškové barvě jeho očí a cítit ty měkké a teplé rty na těch mých, které se cítili bez těch jeho jako osamocený kus skládačky.

Za těch pět let v New Yorku, jsem si opravdu nikoho nenašla ani s nikým nechodila. Veškerý svůj volný čas jsem trávila s Ell.

***

V mé kanceláři jsem se ocitla dvacet minut před tím než tady mám být oficiálně.

Zapnula jsem si velkou obrazovku mého počítače a zapojila do něj foťák, který mi od včerejška ležel na stole. Přetáhla jsem si z něj fotky do složky se včerejším datem a začala promazávat ty, které byly naprosto rozmazané nebo špatné světlo. Já sama fotky nesmím vymazávat podle toho, které se mi nelíbí, pouze ty, které se opravdu nedají použít. Pouze je přeposílám a všechno ostatní už dělají jinde.

,,Ano" odpověděla jsem na zaťukání na rám dveří od mé kanceláře, ale své oči upírala stále na obrazovku.

,,Emily," ozvalo se melodickým hlasem s britským přízvukem.

Okamžitě jsem odtrhla svůj zrak od monitoru a přejela pohledem Thomase a potom hodinky na mém levém zápěstí.

,,Máš tady být až za deset minut." zamračila jsem se. Jo lepší věc mě nenapadla.

,,Já vím, jen jsem chtěl s tebou mluvit." pohlédl do země.

,,A-a pro-oč?" vykoktala jsem chladně.

,,Jé Thomasi, ty už jsi tady, tak to můžeme začít dřív." prošla kolem Daphne.

,,Jo tak já jsi jdu do studia nastavit světlo." vykouzlila jsem na tváři nucený úsměv a proklouzla kolem těch dvou.

***

Když jsme měli do foceno a já si myslela, že dotyčné osobě z Londýna zase uteče domů, mě zastavila jeho ruka na mém zápěstí. To místo se mi hned rozpálilo doběla.

,,Emily, prosím já si s tebou potřebuju promluvit." zopakoval naléhavěji než ráno.

,,Proč Thomasi? Je to už pět let. Pět let bez toho druhýho, tak proč to řešit, když se posranejch pět let nic nedělo?!" měla jsem na krajíčku, ale brečet jsem kvůli němu znovu nehodlala. Slz už bylo za posledních pět let dost.

Vytrhla jsem se mu ze sevření a klopýtala k východu, naštěstí se mě nesnažil nějak dohonit, ale i přes to jsem si hned mávnutím ruky zavolala taxík. Chtěla jsem být doma s Elle a Anni.

***

Když jsem přišla domů, Elle na mě hned hupsla se slovy, že už je jí dobře a můžeme vyrazit do kavárny. Totiž, každé sudé úterý  chodíváme do naší oblíbená kavárny na sedmdesáté-deváté avenue. Je to tam opravdu moc hezké.

,,Elle, já nevím, ještě včera ti bylo špatně." podívala jsem se na ni.

,,Ale teď už mi je dobře a navíc by jsme porušili tradici." podívala se na mě jako štěně, kterému seberete hračku.

,,Já si myslím, že už je Ell v poho. Nejspíš to byla jenom nějaká jednodenní vyroza." potvrdila Anne.

,,Tak dobře. Oblečem se a můžeme vyrazit." pohladila ji po jejích hnědých vláskách.

Elle zamířila s nadšeným výskotem zpátky do svého pokojíčku a my s Anne hned za ní.

***

Ano trvalo to trochu dýl, ale co už. Teď se zase budu vymlouvat, ale příští týden bude dosti hektický a ten další odjíždím do Brightonu do Anglie a nehorázně se tam těším, čili zase nic nenapíšu. upsí. no ale pak už se fakt budu snažit a psát jak jen to půjde. Jinak jsem se rozhodovala a tento druhý díl bude mít tak max dvacet kapitol. To je všechno a mějte pěkné týdny.

Mia