Maybe again...

Chapter five

Thomas POV

Přišel jsem z redakce Zary zpátky do hotelu a Lucy tam překvapivě nebyla. Od té doby co jsme sem přiletěli, byla pořád někde pryč, takže dneska jsem ji viděl tak mrknutím oka když jsem ráno odcházel a ona vycházela z koupelny. Řekla mi, že už má nějaké plány a nemám se o ni starat, což mě docela zarazilo, ale radši na to nic neodpověděl.

Vyslékl jsem si svou koženou bundu a hodil ji přes jedno z kašmírových křesel.

Nevěděl jsem co mám dělat, jelikož ven se mi zpátky do té zimy nechtělo, ovšem tady tak nebylo moc věcí jak se zabavit. Blbec jsem si sebou nevzal texty a mohl se je učit, ne já myslel, že na ně díky Lucy nebudu mít čas, jelikož ona chce pořád někde chodit když někam jedeme tak pro scénáře není místo.

A tak jsem jenom ležel na posteli s nohama svěšenýma a zíral na bílý strop. Myslel jsem na Emily.

Má už někoho? Má děti? Je vdaná? Určitě. Taková hezká, milá, pozorná, sympatická, holka už musí někoho mít, proto se mnou dnes nechtěla ztrácet čas.

Ne, nemůžu tady skejsnout na pokoji musím se jít projít, nebo někam na jídlo. Mám vlastně docela hlad. Od rána jsem nic nejedl a to jsou dvě hodiny odpoledne.

***

Vycházel jsem z hotelní haly když jsem uviděl Lucy jak vystupuje z auta společně v mužském doprovodu. Zašel jsem zpátky do hotelu a přes velká skleněná okna sledoval co se bude dít.

Chvíli se spolu něčemu smáli pak ji muž v dlouhém hnědém kabátu políbil na obě líce a nasedl zpátky do žlutého vozidla.

Schválně jsem vyšel ven aby si mě všimla.

,,Je Thomasi, zlato kam jdeš." řekla trochu vyděšeně. Snažila se to skrýt nevinným úsměvem.

,,Jdu na jídlo. Nechceš jít se mnou? Potřeboval bych si s tebou promluvit." nabídl jsem jí a rozhodl se to ignorovat. No co, třeba to byl nějaký rodinný příbuzný nebo...mi už prostě chyběla energie to řešit.

,,Výborně," pronesla vyděšeně. ,,na Times square jistě bude spousta barů." zacvrlikala.

,,Já nemyslel do barů, mám hlad třeba do nějaké kavárny pokud teda nechceš do restaurace, ale jen na pití." už mě ty její bary pěkně štvaly. ,,Na rohu 79 avenue jsem viděl pěknou kavárnu tak můžeme zajít tam."

***

Sedmdesátá-devátá avenue byla od našeho hotelu kousek, proto jsme to i přes Luciiny protesty vzali nakonec pěšky.

Došli jsme do moc pěkně zařízené kavárny, sedli si k jednomu ze stolů a čekali až nás servírka obslouží.

Menší blondýnka nám s úsměvem donesla naši objednávku a zase odešla.

,,Tak to jíst nebudu. Řekla jsem jasně, že chci aby to bylo bez těch jahod uvnitř." rozpištěla se Lucy jako malé děcko.

,,Tak si je můžeš vydělat ne?" nakrčil jsem obočí, protože už se vážně chovala dost dětinsky.

,,Tome, já jsem si jasně řekla bez jahod, to, že oni neumí poslouchat není moje chyba. Zavolej prosím tě servírku." zazubila se.

,,Zajdu tam." povzdechl jsem si nad chováním své přítelkyně. Emily by tohle nikdy neudělala. Sakra Thomasi přestaň je srovnávat.

Zvednul jsem se z měkké pohovky a šel vrátit ten jahodový dezert.

Čekal jsem u pultu než se objeví číšnice, ovšem mezi tím do mě narazila nějaké malé dítě.

Hned jsem se otočil, jestli se té maličké něco nestalo.

,,Je omlouvám se." podívala se na mě maličká brunetka, které nemohlo být víc než pět.

,,Strašně moc se oml-" přihnal se k nám dospělý hlas. Tedy Emilyn hlas. ,,Thomasi," nemohl jsem odhadnout ton jejího hlasu. ,,omlouvám se." vyžbleptla ze sebe rychle.

Podíval jsem se nejprve na tu malou, pak na Em pak zase dolů a zase na ni. Ta podoba, pane bože to musí být její dcera. Jsou si tak podobné. Teda až na oči, ty má malá dívenka hnědé jako dvě čokoládky na rozdíl od Emilyných zeleno-hnědých. Kde převažuje opravdu ta zelená.

Oči té malé byly hodně podobné těm mým...že, by...Ne kravina Emily potratila, tohle nemůže být tvoje dítě.

Jo, je to strašná pytlovina. Jak mě to vůbec mohlo napadnout?!

Jedna moje strana byla ráda, že už se od toho odrazila a žije nový život se svou jistojistě šťastnou rodinou, ale moje druhá část byla zničená, že ta šance ji získat zpět je 100% pryč.

V tom se tam objevila Lucy, která to musela sledovat a s její žárlivostí se divím, že ještě všichni žijeme. Je to docela k popukání, že ona sama se před skoro každým opačného pohlaví skoro svléká, ale já když někoho pozdravím na ulici už spolu týden nemluvíme.

***
Řekla bych, že už se nám to začíná pomalinku rozplétat. Tak co si o tom myslíte vy?

Mia❤️