Společník 2 ✓ || Wang Ziyi & Zhu Zhengting

1

Zhengting
Pracuji jako společník už několik několik let a jsem jeden z nejzkušenějších v téhle společnosti. Jako první jsem měl svého stálého klienta. Jako jediný mám hodně klientů, ale vždy si udělám čas na něj. Ne, že by to byla na jednu stranu moje volba, protože on má podle smlouvy přednost, ale i kdyby mě k tomu smlouva nezavazovala, tak i tak mu dám přednost. Wang Ziyi je můj hlavní klient. Je milý pozorný a na nejvýš krásný. Už kdysi jsem přišel na to, že ho miluji, ale moc dobře vím, že on ne. On sám má pár společníků, i když jsem já ten hlavní. Vím, že mu na mě záleží jako na kamarádovi, a proto si mě bere sebou na všechny služební cesty, protože podle jeho slov jen se mnou se baví pořád, bez jediné přestávky. Jen se mnou má pocit, že jede na dovolenou. Neříkám, že mi to nestačí. Chtěl bych, aby mě měl rád, ale už jsem se naučil nedoufat. Ziyi nebyl vždycky můj hlavní klient. Byl to Gu JunPyo, miliardář a nejbohatší muž v Asii. To kvůli němu se zavedly ty pravidla a smlouvy. Zamiloval jsem se do něj, bezhlavě, ale on mě jen využíval. Chtěl mě jen na sex a já hlupák mu ho dopřával. Když mě, ale začal mlátit, tak zakročila Rei. Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že o tom Rei ví, tak mě zmlátil a po tom, co mě znásilnil mě vyhodil na ulici. Mrštil po mě peníze a kolemjdoucí mi zavolali sanitku. Od té doby se naše firma změnila. Zavedli se pravidla a různá opatření, aby se tohle už nikdy nestalo, a i přes to, jak moc jsem před tím padl na dno, jsem stále tu. Protože nic jiného neumím. Před tím jsem pracoval v baru, kde tohle bylo normální. Je to něco, co dělám skoro celý život a je to opravdu jediná věc, kterou umím. Málo kdo o mojí minulosti ví a myslím, že Ziyi o mě malinkou část ví. Ví třeba o tom, že jsem na tomhle světě sám. Nemám rodinu, příbuzné...nic. Bydlím v bytě, který mi opatřila Rei, jinak bych byl na ulici, dokud bych si na byt nevydělal. Ví taky o tom, že jsem před tím pracoval v jednom z nejhorších klubů ve městě. Spíš takový převlečený bordel. A i přesto jsem se dokázal postavit znovu na nohy, naučil jsem se pořádné etiketě a vystupování na veřejnosti a i po těch letech jsem zase zpátky a zase jsem se zamiloval do jednoho ze svých klientů. Patetické, že....
"Zhengting?" dloubne do mě Justin, když sedím zaraženě na jedné z židlí. trhnu sebou a tázavě na něj zamrkám. Ukáže mi na telefon, který už nějakou dobu zvoní. Když uvidím Ziyiho jméno, tak sebou škubnu a rychle telefon zvednu.
"Ahoj, Zhengting, máš čas o víkendu? Mám služební cestu na Kanáry, tak jestli chceš jet taky...je to prodloužený víkend až do úterý." zeptá se mě a já na jeho hlase poznám úsměv. Přikývnu a pak si uvědomím, že to nemůže vidět.
"Jasně, moc rád pojedu." snažím se potlačit vypísknutí. Prodloužený víkend u moře, to je snad jasné, že mám čas.
"Super, tak já pro tebe v pátek večer pošlu auto, letadlo nám odlítá v pátek v 11." nadšeně vypísknu a slyším, jak se zasmál. Ukončíme hovor a já počkám, než pro mě přijede auto jednoho z vedlejších klientů, se kterým jdu dnes na večeři.
Protáhnu se, když jsem si šel v pátek zdřímnout, abych měl energii na to čekat v odbavovací zóně, než nastoupíme do letadla. Kufr už mám zabalený a s povzdechem si dám něco malého k jídlu, ale nechci se moc cpát. Nemám moc rád létání. Dělá se mi špatně, je to celkově nepříjemné. Vím, že to není zdravé a Ziyi o tom neví, ale vždy si před letem dám jednu pilulku kinedrylu a dvě pilulky silných prášků na spaní, abych většinu letu prospal. Zazvoní na mě řidič a já nadšeně vyběhnu ven. Nasednu do auta a usměju se na Zitino, když ho vidím. Je tak krásný. Zase se mi srdce hlasitě až bolestně rozbuší a sevře zároveň, jakoby chtělo na jednu stranu vyskočit z mojí hrudi a na druhou navždy přestat bít.
"Jak se máš?" pohladí mě po vlasech. Tyhle jeho doteky, ty malé projevy náklonnosti, které mi věnuje, mi jen dodávají na naději, kterou já tak moc nenávidím. Ne, nechci už zažít tu bolest a to ponížení znovu.
"Dobře." usměju se na něj. Společně projdeme letovou kontrolou a odbavovacím systémem a pak čekáme, než nás pustí do letadla. Když se Ziyi nedívá, tak si vezmu prášky a usadíme se v první třídě vedle sebe. Já dál od okýnka. Vím, že se Ziyi moc rád dívá na oblaka pod námi a já bych se možná pozvracel, kdybych to viděl. Netrvá to ani chvíli a usnu. Možná dřív, než letadlo vzlétne a to je moc dobře.
"Zhengting." cítím jeho dotek na své tváři a jeho tichý hlas. Trhnu sebou, když se probudím. Oh, bože, vypadá ustaraně. Já věděl, že si nemám ty prášky na spaní brát tři, myslel jsem, že když je to dlouhá cesta, tak to bude lepší, taky bylo, spal jsem celý let, nějakých 10 hodin, ale jeho výraz vypadá lehce vyděšeně. "Díky bohu, jsi vzhůru, vypadalo to jako by jsi upadl do kómatu, spal jsi celý let." oddechne si. Usměju se na něj a společně vyjdeme ven. Bože, je tu tak nádherně. Slunce pálí a já lituji, že jsem si vzal na sebe kalhoty a né rovnou plavky. Nastoupíme do taxíku, který nás odveze do jeho pronajaté vily u pláže. Nadšeně proběhnu domem a zastavím se u terasy, která vedla hned do bazénku, který opodál, jen přes malou hranu, splýval s mořem.
"Můžu?" usměju se a ukážu na vodu. Usměje se na mě a pokyne mi rukou abych šel. Popadnu svůj kufr a po jeho instrukcí dojdu k sobě do pokoje. Převléknu se do plavek a pak se s ručníkem v ruce rozeběhnu k moři.