Společník 2 ✓ || Wang Ziyi & Zhu Zhengting

2

Ziyi

Nebyl jsem vždy úspěšný, nebyl jsem vždy někdo. Patřím k těm boháčům, kteří si své peníze museli vydřít, kteří začínali úplně od nuly. Nehledě na to, že známí i rodiče, mě od toho odrazovali – že jsem blbec s dobrým srdcem, starostlivý, že nejsem typ pro to, abych podnikal a byl v něčem tak moc dobrý.

Ale držel jsem se svého snu, vytvořil jsem něco, nad čím nejeden člověk valí oči.

S Rei jsme spolu chodili na střední do školy. Vlastně jsme spolu asi měsíc zkoušeli chodit, bylo to těsně před tím, než jsem zjistil svoji orientaci. Ona místo toho, aby se kvůli tomu na mě zlobila, tak byla nadšená, nadšeně se mi neustále snažila někoho hledat, ale měl jsem pocit, že pro mě spřízněná duše není. Vždycky tu bylo nějaké ale, nehledě na to, že většina mých skoro partnerů se mnou byla kvůli penězům, vždycky to jde tak snadno prokouknout, jestli to s vámi člověk myslí vážně. Přestal jsem hledal, vzdal jsem to a rozhodl jsem se, že se budu věnovat jen práci, že třeba láska přijde časem, když si třeba počkám.

Na jedné z našich večeří s Rei, vlastně jako nejlepší přátelé máme pravidlo se vidět minimálně 1x za týden, většinou je to kvůli mojí i její práci večeře. Mluvila o jednom chlapci, nezmiňovala se o tom, kdo to je nebo jak ho zná, Viděl jsem, jak moc ji to trápí, mluvila o tom, jak moc špatný osud má. Že je úplně sám, že ho vytáhla z toho nejhoršího bordelu, který v tomhle městě, možná na tomhle světě, je. Neřekla nic určitého.

„Jak moc bych mu přála poznat někoho tak hodného a starostlivého jako jsi ty." Povzdechne si a smutně se na mě usměje. To bylo možná poprvé, kdy jsem přemýšlel nad tím, že pomůžu nejen jí, ale možná zkusím pomoct i jemu. Nebylo to z lítosti, jen prostě...měl jsem chuť zkusit něco nového, poznat někoho nového, vybočit ze své každodenní rutiny. A tak jsem ji nechal, ať mi s ním domluví schůzku.

Propadl jsem mu v první chvíli, kdy jsem ho viděl. Jeho úsměv byl nádherný, okouzlující. V jeho očích jsem viděl tu nekonečnou samotu, prázdnotu, ublížení...slíbil jsem Rei, že se nezamiluju, mluvila o tom, že mu někdo jednou skrz city ublížil, tak jsem s ní uzavřel slib...proto jsem jí poprvé lhal, poprvé tu bylo něco, co jsem své nejlepší přítelkyni neřekl. Nechtěl jsem, aby ten cit, co k němu chovám, aby o něm někdo věděl.

Sleduji ho, jak jde opatrně k vodě, sám si mezitím dám věci do svého pokoje a hodím na sebe plavky, které spíš vypadají jako šortky. Upravím si menší culík, ve kterém mám sepnuté své delší vlasy. Hodím si přes rameno ručník a vydám se za ním. Zatím byl v bazénu, je opřený přes jeho okraj a koukal na moře, jak se vlní a jak se krásně třpytí, když slunce tak nádherně září. Zavrním, když se ponořím do bazénu a opatrně doplavu k okraji k němu. Mé oči sjedou na jeho tělo, svraštím obočí při pohledu na jeho jizvy. Lokty a zády se opíral o okraj bazénu a měl zavřené oči, zatímco nechal sluníčko, aby osvětlovalo jeho nádherný obličej.

Kolikrát jsem se chtěl zeptat, kolikrát mi na rtech visela otázka ohledně jeho jizev. Jedna se táhla od jeho boku až pod lem jeho plavek, už jen pomyšlení na to, že mu někdo mohl tolik ublížit, mě bolela. Nikdy jsem nechtěl narušit tu atmosféru mezi námi mluvením o jeho minulosti, nechtěl jsem ho rozesmutnit, nechtěl jsem, aby myslel na to, co bylo. Neubráním se tomu a natáhnu k němu ruku, když má pořád zavřené oči. Shrábnu mu vlasy dozadu a lehce ho na hlavě pošimrám, jeho koutky se hned zvednou do úsměvu a oči otevře. Jeho úsměv je tak nádherný, září víc, než to samotné slunce. Jak mohl někdo ublížit někomu tak roztomilému.

Chvíli se spolu čvácháme v bazénu, netrvá to dlouho a začne po mě s šibalským výrazem šplouchat vodu, rozesměju se a hned mu to oplácím. Už dávno jsem přišel na to, že to nejsou peníze, co mu působí radost. Není to nic, co se dá koupit, ačkoliv miluje dárky a výborné jídlo. Dělají mu radost maličkosti, to, že se spolu jdeme projít, to, že si spolu povídáme, jako by mu ta pohoda, ta bezstarostnost chvíle, byla nadevše.

Vezmu ho za ruku, abych ho vytáhl z bazénu a začnu ho vést k moři. Oba dva se smíchem vyjekneme, když písek šíleně pálí do nohou a tak se do moře přímo rozběhneme a oba do něj skočíme šipku. Být s ním je to nejkrásnější. Kdykoliv je se mnou, cítím pohodu klid a nádherný pocit. S ním je to dovolená, s ním se cítím, že žiji, bez něj jsem jen tělo bez duše, bez srdce, jen chodící schránka.

Po koupání a dovádění ve vlnách, kdy jsem ho házel do vody a pak jsme se se smíchem několikrát snažili utopit toho druhého, jsme se začali chystat na večeři. Rezervoval jsem velmi...myslím, že nevídanou a romantickou večeři. Není to luxusní restaurace, je to spíš...moc hezké, co jsem tedy slyšel, nikdy jsem tam sám nebyl.

Restaurace je na pláži, místo stolů jsou deky na písku a malé stolečky, kolem deky jsou malé lampičky. Jídlo je tu proto méně luxusní, spíš takové...obložené talíře, ale ten nápad mi přišel krásný, Jen pomyšlení na to, jak spolu sedíme na jedné z těch dek, povídáme si a koukáme na krásný západ slunce...věděl jsem, že je jediný s kým chci něco takového zažít.

Vezmu si černou košili a ohrnu si na ní rukávy, usměju se při pohledu na svůj náramek. Původně se Zhengtingovi líbil, tak jsem mu ho koupil, až po otevření krabičky jsme přišli na to, že jsou tam náramky dva a tak nosíme každý jeden. K mému údivu jsem neviděl, že by ho Zhengting někdy neměl a tak nějak mě to...činí neuvěřitelně šťastným. Doupravím se a počkám, než vyjde ze svého pokoje. Musím si skousnou ret, když ho vidím, jak moc mu to sluší. Má na sobě světlé plátěné kalhoty a černé tričko, hned se na mě uculí, když se naše pohledy střetnou a já se hned zvednu ze sedačky a dojdu k němu.

„Moc ti to sluší." Usměju se a než se stihnu sám napomenout tak má ruka vystřelí k jeho tváři, po které ho pohladí. Můžu na něm oči nechat, na tomhle světě mám jen jednu slabost a tou slabostí je pro mě on.