Společník 2 ✓ || Wang Ziyi & Zhu Zhengting

10

Ziyi

Nemůžu ze své tváře smést ten úsměv. Ani nechci. Nejde vyjádřit žádným slovem, jak moc jsem šťastný. A když vidím, jak moc je šťastný i Zhengting...je to něco nepředstavitelného, mé štěstí je díky tomu ještě mnohokrát větší. Zavolám svému známému lékaři Yue Yue a domluvím s ním prohlídku pro Zhengtinga kvůli té školce, mezitím dojdu do práce a mávnu na Yanjuna. Má stůl spojený s tím mým a sedí naproti mně, něco ťukal do počítače, mám ale spíš takový pocit, že jen předstírá, že pracuje.

„Nazdar." Mrknu na něj a přihlásím se do svého počítače. 30 nových e-mailů. „Nemůžeš to kontrolovat, když tu jsi?" švihnu po něm děrovačku.

„Nemám čas!" vyjekne a hodí po mě kalendář. Chvíli se dohadujeme a házíme po sobě věci, než nás to přestane bavit.

„Hele, ten tvůj přítel má na starosti různý kurzy a rekvalifikace?" mrknu po něm a pozvednu obočí.

„Jo, proč." Pozvedne obočí taky.

„Zhengting potřebuje kvůli práci kurz, že může pracovat s dětmi, tak bys mi mohl pomoct to zařídit." Vážně pozvednu obočí a narážím na to, kolikrát jsem mu pomohl já, aby mu došlo, že by mi to mohl oplatit.

„Zeptám se." Začne z kapsy lovit telefon.

„Zkus se zeptat, jestli to nejde nějak uspíšit, potřeboval bych to co nejdřív." Zasměju se a on si povzdechne.

„Ty se směješ, ale já se zase celou noc nevyspím." Oba se zasmějeme, vím, jak to myslí. Nakonec Yanjunovi Qaunzhe nebere mobil, tak mu začne volat na pracovní telefon. Nechám ho, ať to vyřeší a pak pozvednu obočí, když dotelefonuje a vítězně se na mě usměje.

„No, prý, jestli to mám pro tebe, tak když mě pustíš dneska dřív domů, tak bude stačit, když mu pošleš do e-mailu údaje o Zhengtingovi a on ti pošle osvědčení o kurzu."

Zasměju se, Zhengting mě sežere za to, že to všechno vyřídím, ale na jednu stranu jsem rád, protože vím, že mu to udělá radost. Zjistím si od něj telefonem všechny údaje, pak je všechny Yanjun nadiktuje Qaunzhemu, když mi pak z tiskárny leze osvědčení o absolvování kurzu, tak se usměju a pošlu Yanjuna domů. Rozběhne se stylem jako...no, hodně nadšeně. Dodělám všechno, co je potřeba, zkontroluji schůzky na zítra a všechny je obvolám a potvrdím, některé přesunu tak, aby mi to sedělo se Zhengtingovou pracovní dobou, abych ho mohl vyzvedávat a abychom končili stejně.

Po práci dojedu ke školce, kde zaparkuji, ráno tu nestálo ani jedno auto a teď je skoro plné parkoviště.

Dojdu do školy a hned se zasměju, když na chodbě uvidím Fena.

„Doplňuješ si vzdělání?" zachlámu se a praštím ho do zad. Je děsný strašpytel, takže nadskočí, vyjekne jako holka a málem proskočí stropem. Začnu se hrozně smát, tohle ani jinak nejde.

„Idiote!" křikne po mě. „Jo tak víš jak," zasměje se, když se uklidní. „čekám, než Zhangjing skončí." Mrkne na mě.

„Taky čekám, ale na Zhengtinga." Taky na něj mrknu a začneme si různě povídat, o práci, o tom, jak se nám žije.

„No neee, to tady máme třídní sraz nebo co." Zachláme se Zheng, když dojde dovnitř. Ten si přišel pro Xikana. Začíná se nám ta chodba dost plnit, ještě přijde i Zeren, že jde vyzvednout Yanchena. Chodili jsme společně na střední...těch blbostí a průserů, co jsme nadělali. No, hlavně já a Fen. Tak se domluvíme, že by jsme mohli naplánovat nějaký sraz.

Hned se šťastně usměju, když za mnou dojde Zhengting, už jen podle jeho výrazu vidím, jak je nadšený a že se mu první den moc líbil.

„Zhangjing." Mávnu na něj, když běží k Fenovi.

„Tady máš ty doklady." Podám mu papíry a zasměju se.

„Oh, zajímavé, že Zhengting stihl vstupní lékařskou prohlídku a 6-ti měsíční kurz zatímco byl tady." Pozvedne obočí a oba se zasmějeme. Jsou to jen formality, o nic nejde.

Rozloučíme se s ostatními a společně dojdeme do auta.

„Jak jsi to zařídil?" překvapeně se na mě Zhengting v autě zadívá a oplatí mi pusu, kterou mu vtisknu. „Ty papíry." Upřesní svoji otázku.

„No, obvolal jsem pár známých." Nevinně se usměju a on si skousne ret.

„Děkuju." Vtiskne mi roztomilou pusu a já mu ji hned vrátím.

Půl roku uběhlo jako voda a všechno bylo krásnější a krásnější. Jelikož se školka, ve které Zhengting pracoval jako asistent rozšiřovala, tak se mohl stát učitelem a ne jen asistentem, protože nabírali i další lidi. Shodou okolností tam začal pracovat i Xukun a další, se kterými se hned zkamarádil.

Náš vztah byl něco krásného. Mezi námi to bylo jako na houpačce a to nemyslím tak, že by jsme se hádali. Spíš v posteli to bylo jako na houpačce. V jednu chvíli jsme měli něžný a pomalý sex, v té další chvíli se Zhengtingův slastný křik rozléhal až do vedlejší ulice. Obzvlášť o víkendu, když jsme měli kvůli nádhernému počasí otevřená okna, byl jeho slastný křik hodně slyšet. Anebo když jsme dostali chuť na zahradě na dece, kde jsme se původně chtěli jen mazlit a odpočívat.

Nikdy jsem nebyl šťastnější. Neustále máme co dělat, chodíme spolu pořád na večeře, tak jako předtím. V týdnu během práce se většinou jen válíme spolu na sedačce a v posteli a užíváme si volného času, o víkendech většinou podnikáme nějaké výlety nebo uspořádáme grilovačku. Někdy jen tak lenošíme celý víkend. Pořád mě doprovází na mé pracovní cesty, samozřejmě, za předpokladu, že ho pustí z práce. Ale je to jiné, tentokrát je můj.

Zabořím loket do polštáře a podepírám si rukou hlavu. Sleduji jeho nádhernou spící tvář, jak se usmívá jako by se mu zdálo něco nádherného. Lehoučce ho hladím po tváři a musím si skousnout ret. Možná jsem blázen, ano, jsem...blázen do něj.

Na dnešek jsem naplánoval romantickou večeři a překvapení. Je to dlouho, co jsem nad tou myšlenkou přemýšlel, ale už nechci, aby to byla jen myšlenka. Usměju se, když si uvědomím, že mám v kapse od saka krabičku se zásnubním prstenem. V mysli mi visí jediné, bude jeho odpověď ano nebo ne? Ale musím se usmát. Moc dobře vím, jaká bude jeho odpověď, Pomaličku začne krčit obočí, když se probouzí a já se musím usmívat víc a víc...a mi i tohle ráno začneme polibky, něžným líbáním...a já děkuji za to, že jsem mohl ukrást jeho srdce a zachránit ho od jeho předešlého života. Život je až moc nevyzpytatelný, protože zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že nebudu hledat lásku...jsem ji našel.