Den za dnem utíkal jako voda a za chvilku uběhly tři měsíce. Já každé ráno v osm chodil do práce do kavárny kousek od Liamova domu a říkal jsem si, že se třeba objeví ve dveřích a vše mi vysvětlí. To se taky několikrát stalo. Ale kdykoliv jsem si ho všiml zalezl jsem do místnosti pro zaměstnance a poprosil moji kolegyni a kamarádku v jedné osobě, aby to za mě na chvíli vzala.
Vždy mi to hrozně trhalo srdce. Stačilo, abych uviděl jeho tvář v televizi nebo v novinách a já se začal hroutit, jako domeček z karet. Celé tři měsíce jsem se snažil zapomenout na to, co se stalo. Nechat Liama, aby odešel z mých myšlenek, ale nešlo to. Já na něj nechtěl zapomenout a to mě ničilo.
Každý večer jsme s kluky seděli u televize a koukali, co je ve světě nového. Oni se k sobě tiskli na sedačce-někdy, když jsem na tom byl obzvlášť blbě si mě vzali k sobě-a já seděl v křesle a snažil se vnímat televizi. S kluky se žije krásně a myslím si, že můžu říct, že se máme hodně dobře, ale...pro mě tohle není. Oni za chvilku budou rodina. Harry za mnou před pár dni přišel...
***
"Ni? Můžu s tebou mluvit?" přišel do mého pokoje kudrnáč s nervózním tónem hlasu.
"Jasně. Děje se něco?" usmál jsem se na něj a posunul se na své posteli, aby si mohl sednout.
Harry se nervózně posadil a chvíli přemýšlel, jak začít. "Víš...ty a Louis jste, jako bratři. Ty si pro něj něco jako rodina..." začal
"To já vím Harry. I on je pro mě, jako starší bráška. Ale, co to..."
"Víš..." přeruší mě "Už nějakou dobu to mám v plánu a myslím si, že teď je ta správná doba a chci se tě na něco zeptat..." sáhl do kapsy a vytáhl z ní krabičku tmavě modré barvy.
"Harolde doufám, že se mě teď nechystáš požádat o ruku?" zasmál jsem se.
"Ne..." Harry se taky zasmál a otevřel krabičku s nádherným prstenem
"Vím, že se obvykle o tohle žádají rodiče, ale ty jsi nejbližší koho Loui má a proto se tě chci zeptat jestli mi dovolíš požádat Louise o ruku." Byl nervózní.
"Samozřejmě! Je to úžasný." rychle jsem ho obejmul.
***
Takže teď už Harry čeká jen na vhodnou příležitost, aby Louise požádal o ruku. Taky mi ještě ukázal dokumenty o adopci dítěte. Přeju jim to hrozně moc. Ale za chvíli tu pro mě nebude místo. Kdybych tohle řekl před kluky tak se mi to budou snažit rozmlouvat, ale je to pravda.
Zabírám tady jeden pokoj a to původně dětský. Proto si setřím peníze, kterých zatím není moc na vlastní byt. Počítal jsem s tím, že kluci se jednou vezmou a budou mít rodinu. Kdyby to bylo možné vrátil bych se k Liamovi. Ne kvůli tomu, abych měl, kde bydlet, ale taky kvůli tomu, že ho stále miluju. I když se moc snažím své city k němu zničit nejde to. On je prostě má první láska a já do nedávna bláznivě doufal, že i poslední. Vždyť je mi 25 a téhle době si člověk najde nějakého partnera, budoucího manžela, manželku.
Je pravda, že už o mě, někdo projevil zájem, ale já nevím. Je to jeden muž, co k nám chodí na kávu. Každé ráno přesně v půl deváté přijde do kavárny, objedná si kávu, zářivě se při tom na mě usmívá a po celou dobu, co je v kavárně mě sleduje. Jednou mi dal svoje číslo, ale já nevím. Ne, že by nebyl můj typ. Je to vysoký svalnatý brunet, ale i tak. Prostě nic necítím a kdykoliv ho uvidím vzpomenu si na Liama.
Dnešním ránem tomu nebylo jinak. Přišel jsem do kavárny, oblékl jsem si zástěru s logem kavárny a otočil jsem cedulku close na open. Zákazníci přicházeli ať už to byli babičky, co sem chodí na ranní čaj a kávu, děti, co si tady kupují sladkosti do školy nebo třeba obyčejní lidé, co si koupí snídani a kávu než jdou do práce. Znovu, jako každý den poslední měsíc se v 8:30 otevřeli dveře a do kavárny vešel hnědovlasý brunet jehož objednávka určitě bude černá káva bez cukru a mléka.
