Trust me

46.

,,Máš každou holku, na kterou se jen podíváš, proč bys potřeboval zrovna mě?" zeptala jsem se provokativně a pustila jeho ruku. Bylo vidět, že ho mé otázky baví, jelikož věděl, jak na ně odpovídat, bavilo ho to. Bavilo ho, že mohl mít navrch.

,,Každý, kdo něco sbírá, chce přeci dosbírat všechno." chytl mne kolem pasu. Nebyla jsem si jistá, jak to, co řekl pochopit, zda to myslel jako legraci, nebo to myslel vážně, u něj člověk totiž nikdy nemohl vědět nic na sto procent.

,,Když každou holku budeš brát takhle, nikdy tě žádná nebude mít ráda tak, jak bys ty chtěl." odpověděla jsem a vysmekla se z jeho sevření. Na patě jsem se otočila a šla neznámo kam. Míchaly se ve mně různé pocity, ale nebyly negativní a ani pozitivní, jako bych najednou nic necítila.

,,Naomi, počkej." doběhl mě a jemně chytl za zápěstí. Otočila jsem se čelem k němu a z jeho výrazu poznala, že byl zmatený. Nemluvil, jen zkoumal každičký rys mého obličeje a pomalu se ke mně přibližoval. Rty se skoro otíral o ty mé a já cítila, jak se jeho mentolový dech odrážel od mé tváře. Chvíli váhal, ale po pár momentech naše rty spojil. Držel mé boky a já mu ruce spojila za krkem, trochu mě znervózňovalo, že na nás nejspíš koukalo snad milion tváří, ale jemu to bylo očividně úplně jedno.

Byla jsem to já, co se od něj odtáhla jako první. Zadívala jsem se mu do jeho čokoládových očí a musela se pousmát. ,,Vždycky, když nebudeš vědět co odpovědět, uděláš tohle?" popichovala jsem ho. Lišácky se usmál a trhl rameny.

,,Možná." díval se mi do očí a stále mne držel kolem pasu. Z té chvilky nás ale vyrušil můj mobil, který mi zavibroval v kapse. Odemkla jsem ho s podívala se, co se děje.

Elizabeth: Naomi, kde jsi?

,,Sakra." řekla jsem nahlas, aniž bych si to uvědomila. ,,Co se stalo?" zeptal se Hunter a já zvedla oči k němu. Před obličej jsem mu nacpala obrazovku mého mobilu, aby si přečetl zprávu, kterou mi Elizabeth napsala.

,,Není ti přeci dobře, ne?" ušklíbl se a vzal mi mobil z ruky. ,,Huntere, počkej." chtěla jsem ho zastavit, aby jí zprávu neodesílal, nechtěla jsem jí lhát. ,,Co jiného chceš tedy dělat?" zeptal se a mobil mi vrátil zpět. ,,Říct pravdu? Nejspíš." kousala jsem si spodní ret, byla jsem nervózní, věděla jsem, jak Huntera neměla ráda, nechtěla jsem ji podruhé zklamat. Rozhodla jsem se, že odepíšu až později. 

,,Co teď?" usmála jsem se a snažila se myšlenky na to, že jsem právě Elizabeth ošklivě lhala zahnat. ,,Vydrž chvilku, nikam nechoď." mrkl na mě a odběhl pryč. Vzala jsem znovu do ruky můj mobil a váhala nad tím, zda Elizabeth odpovědět. Už jsem klikala na kolonku se zprávami, když v tom mě přerušil hlas staršího muže. 

,,Je vidět, že je s tebou šťastný." zvedla jsem hlavu k muži s kloboukem a mobil rychle znovu schovala do kapsy. ,,Promiňte?" byla jsem zmatená, nedošlo mi, o čem mluví. ,,Že jsem mladého Brookse neviděl takhle šťastného už hodně dlouho." mile se usmál a podal mi papírovou růži. ,,Ach tak, děkuji." pokývala jsem hlavou a vřele se usmála nazpět. ,,Blacka. Jsem Black." objevil se najednou vedle mě Hunter a mně připadalo, že se nějak moc přitiskl. ,,Matčino jméno za svobodna? Opravdu jsem tě neviděl dlouho." zasmál se chraplákem a klobouk si nasadil zpátky. ,,Hodně věcí se změnilo." díval se na staršího muže a tvářil se vážně. Fernando pokyvoval hlavou a nakonec se pousmál. ,,Mějte se." řekl a natáhl ke mně ruku. Potřásl si se mnou, a tak udělal i s Hunterem. 

,,Je milý." usmála jsem se, když odešel. Hunter se stále díval za ním a probralo ho až to, když jsem se dotkla jeho ruky. ,,To je." křečovitě se pousmál a otočil se. ,,Asi bychom měli jet." rozhlížel se kolem. ,,Dobře." kývla jsem a oba dva jsme se rozešli zpátky k autu.

Nasedla jsem do auta a zapla si pás, Hunter ale nenasedl. Musela jsem protočit očima, když jsem zjistila proč. Z kapsy vytáhl krabičku s cigaretami se zapalovačem. Hlasitě jsem si povzdechla a opřela se do sedadla. 

Na malý moment jsem zavřela oči a když jsem je otevřela, auto už bylo v pohybu a já na sobě měla něco položeného. Hlavu jsem měla otočenou k okýnku od Huntera a viděla tak ven. V sedadle jsem prapodivně ležela, až mě z toho bolely záda. Když jsem se chtěla pořádně posadit, Hunter si všiml, že jsem vzhůru. 

,,Dobré ráno." zasmál se. Látku, kterou jsem byla přikrytá jsem chtěla sundat, ale pak jsem si všimla, že je to Hunterova mikina. ,,Za chvíli opravdu projdu celým tvým šatníkem." chraptivě jsem se zasmála a mikinu hodila na zadní sedadla. Hunter se jen zasmál nazpátek a věnoval se řízení. 

Po pár minutách jízdy mě v kapse začal vibrovat mobil. Vzala jsem ho do ruky a podívala se na display, co se děje. Na obrazovce svítilo jméno Elizabeth. Vykulila jsem oči a pořádně se posadila. Zeslabila jsem rádio, které v autě hrálo a hovor přijala.

,,Elizabeth?" řekla jsem nervózně.

,,Naomi? Jsi v pořádku? Neodepisovala jsi mi na zprávy, tak jsem se bála, že se ti něco stalo."  vychrlila na mě.

,,Ehm, ano, jsem v pořádku, omlouvám se." odpověděla jsem. 

,,A proč jsi dnes nebyla ve škole? Moc se to u tebe nestává."  zeptala se přesně na věc, na kterou jsem jí ve zprávě neodpověděla.

,,Já jsem.." nechtěla jsem lhát. ,,dnes mi nebylo moc dobře, zůstala jsem proto raději doma, zítra už přijdu."  přeci jen jsem ale zalhala.