Trust me

60.

V Hunterových očích se objevily jiskřičky. Udělal pár kroků, a ocitl se přímo u mě, chytl mne za paži a zatáhl za roh, kde nikdo nebyl. Natiskl mě na zeď, jednu ruku dal vedle mé hlavy a tou druhou mi začal pomalu vyhrnovat mikinu. Zalapala jsem po vzduchu, když jsem si uvědomila, že by nás mohl kdokoli vidět, jelikož jsme přeci jen byli ve škole, která nebyla nijak prázdná, a vždycky se mohl někdo odněkud vynořit.

,,Fialko, neprovokuj mě," vydechl mi do tváře. ,,tohle mám u tebe schované." řekl, a jak rychle se u mě objevil, tak rychle i zmizel. Z jakéhosi tranzu mě probral až zvonek, který symbolizoval začátek vyučovací hodiny. Když jsem si uvědomila, že na mě v lavici čeká Stacey, protočila jsem panenkami a pomalým krokem se vracela zpátky do třídy.

,,Kdepak jsi byla?" zamrkala na mě dlouhými řasami, když jsem dosedla na židli. Sakra, jak ona dokázala být tak otravná?

,,To víš, volala mě zvláštní jednotka, musela jsem jít splnit důležitou misi." řekla jsem ironicky a zamrkala nazpět. Černovláska se začala z plných plic smát, až se na nás otočili všichni ve třídě, začínalo mi být trochu trapně.

,,Jsi vtipná." šťouchla mě do ramene a zakroutila hlavou. Svými gelovými nehty si prohrábla vlasy, a když se chystala opět něco říct, do třídy vešel učitel, a já mu v tu chvíli děsně děkovala, že mě zachránil.

Celé dvě hodiny, které zbývaly do konce školy jsem byla od Stacey odsunutá až ke kraji lavice. Z parfému, který na sebe stříkala každých pět minut, mě pěkně začínala bolet hlava, a já už odpočítávala minuty do konce hodiny. Jakmile zvonek oznámil konec dnešního vyučování, bleskově jsem si sbalila všechny své věci a vypadla ze třídy jak nejrychleji to šlo. Stacey jsem naštěstí už pak neviděla.

Jelikož jsem nestihla autobus domů, musela jsem jít pěšky, problém mi to ale nedělalo, krátká procházka ještě nikdy nikoho nezabila. Ovšem svých slov jsem začala litovat ihned po té, co se rozpršelo. Domů jsem to měla ještě celkem dálku, a i když jsem skoro celou cestu už pak jen běžela, stejně jsem domů přišla promočená až na kost. Mokré oblečení jsem rovnou hodila do koše s prádlem a převlékla se do suchého. A jelikož jsem neměla žádné učení do školy, a ani nic na práci, sedla jsem si s knihou do křesílka u okna, které bylo v mém pokoji.

Kapky deště bubnovaly o parapet, a já si čtení náramně užívala. Milovala jsem sedávat u okna a pozorovat jak se na silnicích tvořily kaluže a lidi s deštníky, kteří se běželi co nejrychleji před deštěm schovat. Vlasy jsem měla od deště ještě mokré, a jelikož mi začínala být vcelku zima, jsem si přes sebe přetáhla deku a knihu na chvíli odložila. Zrovna když jsem pozorovala, jak se na chodníku tvoří malý potůček, vedle mě zavibroval můj mobil. Usmála jsem se, když na displeji svítilo Elizabethino jméno.

Elizabeth: Dnes večer se my dvě jdeme bavit, takže žádné učení. Jde se k buldokovi.

Jakmile jsem si přečetla její zprávu, jsem podvědomě pootevřela pusu. Copak se zbláznila? Další den se šlo do školy, a kam že se jde? K buldokovi? Ani náhodou, Elizabeth.

Já: Lizi, zítra jdeme do školy, zbláznila ses?

Odepsala jsem a huňatou deku si přitáhla více k tělu, jelikož mi začínala být větší zima. Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho, jelikož mi Elizabeth odpověděla téměř okamžitě.

Elizabeth: Zlato, nemůžeš pořád jen ležet v knihách. A navíc slibuji, že před dvanáctou budeme doma! Musíš se umět trochu odvázat, notak, bude legrace.

Nad její paličatostí jsem se musela pousmát, a nad svou vlastně také, protože jsem souhlasila. Mámě jsem to v žádném případě nesměla říct, takže jsem musela počkat, dokud neusne, což bylo vlastně hned, protože byla unavená z práce. Ve světlých džínách, které byly potrhané na kolenou, černém tričku a bundou hozenou přes ramena jsem se o půl deváté potichu vykradla z domu. Přišla jsem na s Elizabeth smluvené místo, a když jsem ji viděla přicházet, jsem se musela znovu pousmát nad tím, jak trhlý nápad to byl.