Prisoner | Good Badboy 3

#4

"Nashle." Sklopil jsem hlavu a odešel pryč. "Ten bastard žije." zamručel jsem si pro sebe.

Přemýšlel jsem co teď, Dejv byl to jediný co mi zbylo, a i ten je pryč. Přišla mi SMS od Paula.

Dnes v 16h u mě, sejdem se všichni.

Bylo 12h, měl jsem ještě čas, nebyl jsem si jistý jestli se za nima stavím. Dojel jsem domů a začal přemýšlet jak Davida najít. Emily by možná mohla něco vědět. Našel jsem v mobilu její číslo a vytocil ji. "Haloo" ozvalo se z mobilu, "Ahoj, to jsem já Till."
"no, co potřebuješ?
" Jen mám otázku, možná bys mohla vědět.. Kde bydlí David? "
" Prooč? "začala se divit.
" Má Dejva. "
Slyšel jsem jak hlasitě polkla." Jsi si jistý? "
" naprosto. "
" nezlob se, ale.. Nevím, kde bydlí. "
Zavěsila hovor. Opět jsem sáhl po tabletce z kapsy a usadil se na gauč.

Nevím co dál, prodělal jsem to. Všechno. Slyším její hlas, každou chvíli. Vidím ji všude. Kdybych tak mohl dostat ještě jednu šanci, úplně poslední, vím ale, že to se už nikdy nestane. To je na tom to nejhorší.

O pár hodin později.

Usadil jsem se vedle Richarda, z druhé strany Reeshe seděl Paul, naproti nám Schneider s Emily, Ollie a po straně stolu Flake. Ihned jsem sáhl po flašce s whiskey a trochu si nalil. Kluci na mne viděli, že nejsem úplně v pohodě, včetně Emily, která na mě neustále zírala. "Co je?" řekl jsem hrubě směrem k ní. Jen zakývala hlavou, jakože nic. "Měla bys mu to říct " pohladil ji Schneider po rameni.
"Co by mi měla říct?" byl jsem zvědavý.
"nic.." koukla na mě Emily.
Propaloval jsem ji pohledem. Schnei se ujal slova. "Tille, ona žije."
Všichni se zvědavosti zvedli hlavu, "Cože?" křikl na něj Paul, "Jak.. Však, doktoři tvrdili, že to nepřežila." s nenávisti v očích jsem se podíval na Emily, která se konečně odvážila něco říct. "Řekli, ale.. Nebyla to pravda. Je na tom špatně, tvrdili že ji nedokážou pomoct."
"A kde je teď? Co s ní je?!" zvýšil jsem hlas se slzami v očích.
"V kómatu."
Ihned jsem se oblékl, "V jaké nemocnici?"
Emily jen Sklopila hlavu, "to je právě to, není v nemocnici."
"A kde kurva je?! Proč jste mi to neřekli?" začal jsem křičet.
"protože.. Není to dobrý. Ani pro ní, ani pro tebe." vykoktala že sebe.
"Jak můžeš vědět co je pro nás dobrý? Kde sakra je?"
Všichni mlčeli. "vezmu tě tam" řekl potichu Schneider a zvedl se.

O pár minut později.

"Jsme tu." oznámil Schneider a oba jsme vystoupili z auta. Stáli naproti starému domu, který sotva držel. Schnei šel směrem ke dveřím a zaklepal, následoval jsem ho. Otevřel muž, o něco nižší než já, delší vlasy, zacuchané vousy, ten pohled mi byl povědomí." Co tu dělá? Dohoda byla, že to nezjistí." podle hlasu mi hned bylo jasné kdo to je.. DAVID.
"Nešlo to jinak" odpověděl Schneider.
"Pojďte" mávl David směrem dovnitř.
Mel jsem co dělat abych mu jednu nevlepil, za to všechno.

"co chcete?" zeptal se protivně a usadil se na gauč, hned vedle něj si sedl Doom.
Založil jsem ruce na svou hruď, "moc dobře to víš."
Schneider se zvedl a koukl na Davida "Chce ji vidět. Prosím"
David si povzdechl "Je vedle v místnosti. Můžu ji probrat, ale nebude vědět kdo jsi. Kamarád je doktor.. Trochu jinej druh doktora a dokázal ji udržet naživu. Nechci aby si tě pamatovala, nebylo by to pro ni dobrý. Takže, nepozná tě, nesnaž se aby si vzpomněla."  zvedl se a navedl mě ke dveřím.
" to je hrozný. "špitl jsem pro sebe.

Vlezl jsem do tmavé místnosti, která byla podsvícená jemným světlem. Uprostřed místnosti byla jakási postel a židle. Přistoupil jsem blíž, byla tam ona. Nevěřil jsem tomu, opravdu tam ležela na posteli, napojená na hromadu hadiček a jiných drátů. Byla tak nádherná, přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. Jen jsem ji přejel dlaní po tváři,měla tak chladnou pokožku. Otočil jsem se ke dveřím na Davida, který zřejmě zahlídl par slz, které mi začaly stékat po tváři. " Jsi si jistý, že ji mám probudit?" otázal se David, chvíli jsem nehybně stál, a podíval se opět směrem k ní. Nebyl jsem si jist, ta představa, že nebude vědět kdo jsem, a ze ji to nemám připomínat byla hrozná, ale dal bych cokoli za to znova slyšet její hlas. Ohlídl jsem se na Davida, a jen pokýval hlavou, aby to udělal. Přistoupil ke stěně místnosti, k obrovské bedně, pravděpodobně nějaký stroj, chvíli něco dělal, poté odstoupil a odebral se ke dveřím, "Nepřipomínej ji kdo jsi. Kvůli ní." pozvedl obočí a zabouchl dveře.
Natočil jsem se k posteli, posadil jsem se na židli vedle ní. A jen jsem ji sledoval. Sledoval jsem jak se ji pomalu napíná hruď, poslouchal jsem každý její tichý a zároveň těžký nádech. Pomalu začala otevírat víčka. Cítil jsem jak mi po tváří stéká více kapek, otřel jsem si obličej rukou a podíval se na ní, byla vzhůru, jen zmateně sledovala očima můj obličej.
Byla naživu, teď a tady,nevěřil bych, že tenhle pocit ještě zažiju.
"Ahoj" řekl jsem klidným hlasem a pousmál se.
"K..kdo.. Kdo jste?"
Opravdu si mě nepamatovala. Věděl jsem že to bude zvláštní, ale netušil jsem, že mě to bude takhle bolet.
Jen jsem pokýval hlavou ze strany na stranu a pomalu ji pohladil ve vlasech. "Nikdo." špitl jsem s brekem.