Prisoner | Good Badboy 3

#5

Jen jsem pokýval hlavou ze strany na stranu a pomalu ji pohladil ve vlasech. "Nikdo." špitl jsem s brekem.

"Kde to jsem?" stále zmateně těkala očima po pokoji.
"V bezpečí" pošeotal jsem. Opět se podívala na mě. "Já..já žiju. Jak..?"
Tohle začínalo být zajímavý, věděla, že malém zemřela.
"Ano. Co si pamatuješ?" Možná tu byla šance,aby.. Aby si vzpomněla. Věděl jsem, že to nemám dělat, ale jestli tu ta šance byla, tak jsem to nemohl nechat jentak.
Pomalu se vysunula výš na posteli a posadila se. "Křik. Hlasy. Tmu. A pak tuhle místnost, přítele.."
"Přítele?Davida?" zarazil jsem se. Jen přikývla, "stará se o mě. Prý odsud nemůžu,ze bych to nepřežila."
Něco tu nehrálo. Tvrdí jí, ze je její přítel, byl to podvodník, co když lže i o jejím stavu?
"A.. Kdo jsi ty?" podívala se znovu na mě.
Vzdychl jsem, "nesmím to říct."
"Ale.. Známe se? Teda.. Vy znáte mě? Jak?" byla zmatená.
"Znám. Znám tě moc dobře. A bolí to, že si nepamatuješ, ale nejspíš to je pro tebe lepší." pousmál jsem se.
Jen na mě koukala a opět si lehla. "Připadáte mi povědomě".
Ozvala se rána na dveře. Znak že už musím jít. Chytl jsem ji za ruku a pohladil po tváři. " Sbohem" špitl jsem a snažil se zastavit slzy tlačící se z mých očí.

"Ty lháři!" křikl jsem na Davida hned jak jsem vyšel z místnosti .
"Ty jsi její přítel? Opravdu je na tom tak špatně? Jenom ji tu držíš!" vrhl jsem se po něm. Ihned přiskočil Schneider, který mě od něj odtáhl, "neblbni Tille"
"Lže, Schneidere, všem tady."
David se jen oklepal. "A co chceš asi dělat? Pustit jí do světa? Co bude asi dělat? Kam půjde? Tady je v bezpečí."
Prohrábl jsem si vlasy "takže přiznáváš, že jí lžeš."
Jen pokýval hlavou. "Je to pro ní nejlepší."
Měl jsem chuť, mu jednu vlepit, "nejlepší pro ní, nebo pro tebe? Myslím, že všichni známe odpověď"
"Jsem Tille." chytl mě Schneider a táhl mě ke dveřím.
"Nemůžeme ji tu nechat, Christophe."
"A co chceš asi dělat?" odtáhl mě k autu. Sedl jsem si na místo spolujezdce. "A neříkej mi Christophe." řekl vytočeně.

Z pohledu Emmy
"Všechno v pořádku?" ozval se David ze dveří.
Jen jsem přikývla. Posadil se ke mne na postel. Jen mě sledoval. "Kdo to byl?" zeptala jsem se ho. Jen se zhluboka nadechl. "Nikdo důležitej" .
"Tak.. Proč tu byl? On mě zná. Přijde mi že ho znám taky, není to jentak." nemohla jsem nad tím přestat myslet.
"Nezabývej se tím. Měla bys odpočívat" prohlásil me ve vlasech.
"Už je mi líp, myslíš, že budu schopna jednou normálně fungovat?"
Jen zakroutil hlavou. "Tím si nejsem jistý. " zhasl světlo.
"Dobrou." odešel ke stroji .
Pomalu mi těžkly víčka, upadala jsem do spánku.

Kde to jsem? Stála jsem v nějakém starém baru a šla směrem k barovým stoličkám, posadila jsem se na jednu z nich hned vedle vysokého černovlasého muže. Otočil se obličejem ke mně. "Ahoj" usmál se, a přisunul ke mne panáka vodky a přehodil jednu ruku kolem mých ramen. Byl to on.

Cukla jsem sebou. Otevřela jsem oči. To byl on. Ten muž, co tu dneska byl. Tohle byl jen sen. Já .. Já ho znám.
Jak to, ze jsem vzhůru? David zapomněl na můj umělý spánek do kterého mě vždy ukládal. Zkusila jsem se posadit. Motala se mi hlava. Já.. Žiju.. Jsem v pohodě. Tvrdil mi, ze musím byt v kómatu. Lhal mi. Co když nechal jen o tomhle. Pomalu jsem se postavila, podlomily se mi nohy. Spadla jsem k zemi a shodil židli vedle.
Ihned se rozrazily dveře.
"Co kurva děláš?!" Křikl na mě hlas ode dveří. David. "Máš odpočívat!"