Twilight Sága: Soumrak

4. Telefonát

*pohled třetí osoby*

Kuchyní se rozezvonil telefon a hned na to i dunivá rána a nadávky. Lavaris si mnula temeno hlavy a s přivřenýma očima vylezla ze skříně pod linkou, kde hledala malou pánvičku na osmažení vajec.

,,Doprdele," sykla a poté se pomalu přesunula ke stolu, na kterém vibroval telefon. Vypadalo to jako by se vztekal - pohyboval se po stole sem a tam a zastavila ho až ruka Lavaris. Na obrazovce spatřila jméno Carlisla, díky čemuž se zarazila. Musela se nejdříve nadechnout, aby hovor zvládla přijmout, tak moc se bála, co jí poví. ,,Ahoj, Carlisle." Vedle mobilu byla položena špinavá lžička od jogurtu, vzala ji s úmyslem hodit ji do myčky, ale nějak se u toho stolu zasekla. Nemohla se pohnout, uvnitř duše jí cosi říkalo, že se něco děje, a že se jí o nebude líbit. Jako by ji někdo hřebíky připevnil chodidla k zemi, nemohla se odhodlat k sebemenšímu pohybu.

,,Ahoj, Lavo. Hele... Volám jen... Mám- Já mám už ty výsledky."

Zamračila se. Tón jeho hlasu se jí vůbec nelíbil, věděla, že se určitě něco stalo, čímž se její obavy potvrdily. Rozhlédla se kolem se, jestli se náhodou někde poblíž zrovna nepohybuje Alex, ale ten byl očividně stále na zahradě. Polkla a znovu se nadechla. ,,Co se děje? A buď upřímný. Nezníš, jako by vše bylo v pohodě."

Zhluboka se nadechl, bál se mé reakce - cítila jsem to. ,,Nevím, jak ti to říci, ale... Těch nestabilních věcí máš více. No a tak jsem projel všechna vyšetření, úplně dopodrobna, abych si byl stoprocentně jistý," řekl poněkud nervózně.

Zvedla jsem zvědavě obočí a nervně začala lžičkou bubnovat do hrany stolu. ,,Jistý čím?"

A on mluvil. Řekl jí všechno. Lavaris se rázem zarazila, sevření prstů povolilo a lžička jí z ruky vyklouzla a s hlasitým zvukem dopadla na zem. Rozklepala se jí brada a zatočila se jí hlava, načež poslepu hmátla po židli, na kterou se okamžitě zhroutila. Nemohla uvěřit tomu, co jí Carlisle říkal, nemohla to být pravda. Položila si ruku na ústa a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe, jestli nepřichází Alex.

,,C-Co to povídáš?" vykoktala roztřeseně. ,,Carlisle, jestli je tohle nějaký vtip, tak-"

,,Lavaris, uklidni se-"

Znovu se postavila a kopla naštvaně do lžičky na zemi, která se následně, díky rychlosti, zabodla do protější bílé skříňky. ,,Uklidnit se?! Jak se mám uklidnit?" Začala se trochu šíleně smát a rozhazovat rukama do stran.

,,Zhluboka se nadechni a vydechni, teď se nemůžeš takhle stresovat."

Udělala, jak říkal, ale nijak jí to neulevilo. Zatla pevně čelist a zkoušela to rozdýchávat déle. ,,Já tomu nemůžu věřit. Ne, je to moc- Není tu nějak vedro?" Ošívala se a najednou i zrychleně dýchala. ,,Je nějak dusno."

,,Jen zbytečně panikaříš, musíš se uklidnit, ano? Všechno bude v pořádku, o to se postarám. Všichni se o to společně postaráme, ano?"

Vytřeštila oči a opět se zhroutila na židli. ,,Všichni?"

,,Ano."

,,Ne! To se nesmí dozvědět!" vykřikla vyděšeně. Začala se klepat, prsty nervózně bubnovala do stolu a třásl se jí hlas. Takové věci se s ní dlouho neděly, panice nepropadávala, vždy byla ta klidná, tak proč teď? Měla za sebou strašlivé věci a tohle nemohla přejít?

Carlisle si na druhé straně zoufale povzdechl. ,,Tohle přeci nemůžeš tajit před svou rodinou! Lavaris, ani to není nic, co by-"

,,Chci jim to říct sama," vydechla se zavřenýma očima a s hlasitým povzdechem. ,,Až budu připravena," dodala.