Twilight Sága: Soumrak

1. Něco se bude dít

*pohled Lavaris*

,,Dnes večer? Sestro, vždyť víš, že má dneska smečka sešlost, a jelikož jsme teď s Alexem taky členy, musíme tam být. Nejde to spíš zítra?" vydechla jsem do telefonu a přitom hladově koukala do trouby na pečící se oběd.

,,Lavo, tohle je hrozně důležitá věc. Se smečkou jsem už domluvena - nebo tedy spíše Jackob, ale rozumíme si. Schůzi prý přesunou na zítřek, je to vážně velká událost, se kterou nemůžeme dál čekat."

,,Já nevím, Bello. Mám ještě nějakou práci a Alex teď pro něco jel a zase si nevzal mobil. Nevím, kdy se vrátí, abych se s ním dohodla."

Z telefonu se ozvalo otrávené zabručení. ,,Ty, Lavo, tohle na mě nezkoušej. Moc dobře víš, že já moc dobře vím o tvých velkých příjmech od všech tvých možných kontaktů, co máš po světě a jedinou práci, kterou pro ty peníze děláš je odesílání informací a hloupých dokumentů. Je to práce z domova, nepotřebuješ na to určitý čas a jeden večer tě nezabije. Navíc, jak znám toho tvého prince, tak ten by tě nijak dlouho samotnou nenechal, takže přijede co nevidět, neměj strach."

Protočila jsem oči a utrápeně si povzdechla. ,,To nevím, ráno jsme se trochu pohádali."

Na chvíli bylo ticho. ,,Zase? Lavaris, to už je počtvrté v tomhle měsíci. Vždycky to bylo jen o jedné malé hádce za půl roku. Kvůli čemu je to dneska?"

,,Rozbil skleničku."

Jedna, dva, tři... Bella se rozesmála, přesně, jak jsem očekávala. Mně to ani trochu vtipné nepřišlo, proto jsem znovu protočila oči a zavřela troubu. ,,To nemyslíš vážně!"

,,Ale jo, myslím," potvrdila jsem otráveně. Náladu jsem ten den ani nemohla ztratit, protože jsem se bez ní už probudila.

Rozesmála se ještě víc a zaslechla jsem i to, jak do něčeho pobaveně buší - podle tlumeného zvuku to byl nejspíš polštář. ,,Minule omylem hodil do pračky k bílému prádlu červené triko. Další hádka byla kvůli tomu, že byl unavený a nechtěl dojet do krámu. Posledně přišel v zablácených botech a udělal na podlaze dvě stopy. A dnes rozbil skleničku. Nemyslíš si, že se hádáte kvůli úplným pitomostem? Nikdy jste takoví nebyli."

,,Já nevím, co se děje. Alex říká, že já vždycky všechno moc hrotím."

,,Poslední měsíc ano. I teď na mě skoro ječíš, jestli si to uvědomuješ," zasmála se.

Zasedla jsem ke stolu, kde na mne už věrně čekala káva s mlékem a unaveně přivřela oči. Nadechla jsem se a poté pomalu vydechla, abych si alespoň nepatrně pročistila hlavu. ,,Promiň, máte pravdu. Nerada to přiznávám, ale máte ji. Nevím, co se se mnou děje, vůbec tomu nerozumím. Normálně jsem se takovými hovadinami i bavila kolikrát, ale teď? Všude vidím chybu a pak si uvědomím, že jsem to pokazila a jdu se omluvit, div nebrečím."

Znovu ten smích, očividně jsem Bellu bavila více, než kupa těch hloupých seriálů, co ona sledovala. ,,Vždyť ty si za posledních několik stovek let neuronila ani jednu slzičku. Nejsi těhotná, ty prudérní mamino?" řekla a rozesmála se ještě víc.

Zrovna jsem se chtěla napít vody, díky bohu, že jsem to neudělala, dozajista bych ji vyprskla. Prudce jsem skleničku položila na stůl, div jsem ji nerozbila, a sarkasticky se zasmála. ,,To určitě. Mám taky tu speciální bylinku, nezapomínej. Ale vtip to byl dobrej." Chtěla jsem ještě něco říct, ale uslyšela jsem klíče v zámku a ucítila vůni Alexe, což znamenalo, že mne čekal další vážný rozhovor, ke kterému se nehodil telefonát s mou nejlepší přítelkyní. ,,Kotě, musím končit. Frajer je doma a frajerka by se mu měla omluvit za další zbytečnou hádku, přestože svou chybu nerada přiznává."