Red Eyed °stray kids, twice and oc au°

°prolog°

°Hana

"Jak to myslíte, že jsou vyvolené?" "Náš věštec věří, že najdou naše ztracené oko."

Věštec. Nejdůležitější z kočičích lidí.
A vybral zrovna moje holčičky, Leontinu a Miu-Rosé, obě novorozené, aby našly ztracené oko. Kámen, který je pro ně i pro nás nejdůležitější věc na světě.

Jak zvláštní.

~31.1.2000

************
o 2 roky později~

"Kde jsou holky, Hano?"
"Pryč. Prolezly bránou. Ztratila jsem je."
"Pojedeme za věštcem. Aspoň nám řekne, kde skončily."

***

"Třetí zem. Mají štěstí. Kdyby se dostaly do světa psů, tak by neměly šanci přežít."

"A... není nějaká možnost, jak bychom je mohli vrátit sem?"

"S tím vás zklamu. Když se kdokoliv dostane do třetího světa, tak nemá šanci se vrátit, což znamená, že pro ně nemá smysl někoho posílat. Ale ony se vrátí. Cítím to. Nejsou vyvolené pro nic za nic."

Teď pro mě žádná Mia-Rosé není. Ani Leontina. Nechala jsem si je vymazat z paměti. Nemohla bych žít s tím, že jsem je ztratila.

----------------------------------------------------

°Lea
Podzim 2019~

"Jsi si jistá, že se vracíme?" zeptala jsem se Mii nejistě. Znaly jsme ten les jako svoje boty, chodily jsme tam už jako malé, ale teď mi přišlo, že jsme asi sešly z cesty. "Jasně, vždyť jsme se tu nikdy neztratily." odpověděla. Nezněla ale moc přesvědčivě. Mně spíš přišlo, že jsme se od domova vzdalovaly.

Najednou jsem zaslechla kroky. Nejspíš byly zvířecí. Trochu mi naháněly hrůzu, už byla tma. Poté se ozval štěkot. Psí štěkot. Pro někoho jiného je to normální věc. Pro mě a Miu je to snad nejděsivější zvuk, co kdy můžeme slyšet. Obě máme od malička nevysvětlitelnou fobii ze psů. Mamka nás vždycky brala k psychologům, ale nic nepomáhalo.

Kamarádi říkali, ať se tomu prostě postavíme. Že už jsme dospělé a víme, že psi nic nedělají. Když potom jedna naše kamarádka přivedla na vodítku velkého černého psa, obě jsme se rozběhly pryč, jako vždycky. A jako teď.

Běžely jsme naslepo tmou a bylo nám jedno kam. Pes běžel za námi, ale díky bohu jsme byly rychlejší. Běžela jsem dál, přesto že mi už začínaly docházet síly. Ani jedna jsme si nevšimla zeleného záblesku, který se před námi náhle objevil, a prostě jsme jím proběhly. Zamotala se mi hlava, až jsem spadla do listí. Hned jsem se začala zvedat, abych dál běžela, ale Mia mě zadržela.

"Žádný pes tu není."

"Jak jako není? Vždyť tu byl..." "Taky se mi to nezdá. Pojď, zkusíme se odsud dostat. Máma bude mít strach."
Souhlasila jsem a Mia mi pomohla na nohy. Začalo se mi těžko dýchat. 'To bude tím během' řekla jsem si a šly jsme dál.

"Mám pocit že... tu budeme.. muset přespat.." vysoukala ze sebe Mia po 10 minutách chůze. "Neboj, my to... dáme."
Byl tu divně těžký vzduch a měly jsme žízeň. Doufala jsem, že už se blížíme ke kraji lesa. Po chvíli mlčení se Mia zastavila a zadívala do dálky. "Vidíš to..?"

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se taky. Pak jsem si všimla zelené záře. Připomínalo mi to polární záři, ale ta bývá mnohem víc na severu, než je naše město. Rozhodly jsme se, že se tam půjdeme podívat.

Nešly jsme ani moc dlouho a objevil se před námi obrovský chrám s tím zeleným světlem okolo. V životě jsem nebyla zmatenější. Viděla jsem hodně věcí, ale chrám v lese za naším městem nikdy. "Nejdou mi tu hodinky, ale řekla bych, že už je celkem pozdě. Šla bych dovnitř, třeba tam někdo bydlí a nechá nás přespat." navrhla Mia, potom co se vzpamatovala. "Jak jako nejdou?" zeptala jsem se jí a podívala se na ně. Obě ručičky se zběsile točily. Po chvíli se úplně zastavily. Vůbec jsem to nechápala, ale zrovna nebyla ta nejlepší chvíle na rozebírání hodinek, tak jsme se smířily s tím, že Mia má po hodinkách a pomalu jsme se vydaly do chrámu. Něco mi říkalo, ať tam nechodím, ale jinou možnost jsme neměly.

"Je tu někdo?" zavolala jsem, když jsme procházely nějakou chodbou.

Žádná odpověď.

Všechny dveře tam byly tak veliké, že bychom to nikdy neotevřely. Jedny z nich, na konci chodby, byly pootevřené a šlo z nich to zelené světlo. Rozběhly jsme se tam a protáhly se otvorem. Cítila jsem se jako ve snu. Místnost byla nádherně zdobená a sladěná do stříbrné a zelené.

Jen jedna věc se sem nehodila. Zlatočervené oko na řetízku položené v krabičce na stolku. Nebo spíš stole, s jeho velikostí. S Miou jsme si ho vzaly do rukou, abychom se mohly líp podívat. Chvíli jsme tam jen tak stály s tím okem v rukách. Zdálo se to jako věčnost.

Ta místnost měla boční dveře, kterých jsme si všimly, až potom, co jimi vtrhla do místnosti bestie. Obří pes, nebo možná vlk. To mi v tu chvíli bylo jedno. Obě jsme strnuly strachem. Pak se po nás rozmáchl tlapou a už jsem jen cítila, že omdlívám.

A/N
takže prolog je tuu, dejte vědět jak se vám líbí :3