Red Eyed °stray kids, twice and oc au°

넷💚

°Jeongyeon

Vzbudila jsem se celkem brzo a ani mě moc nebolela hlava, což bylo super. Rychle jsem se zvedla a šla se obléknout a udělat hygienu, abych Jisungovi a holkám mohla udělat snídani, než se vzbudí. Nikdo z nich se v noci moc nešetřil, co se týče alkoholu. Hlavně Mia.

Když jsem se v kuchyni podívala z okna, ani mě nepřekvapilo, že je pořád tma jak v pytli, přestože je skoro 9 ráno. "Snad to holky stihnou včas.." řekla jsem si polohlasem a s povzdychem začala dělat těsto na lívance a pak je i smažit.

"Jsou tu nějaký prášky?" zaslechla jsem ospalý hlas ode dveří, když jsem dodělávala poslední. Hned nato vešla do kuchyně Mia, vzápětí Jisung a Lea.

Podala jsem jim všem skleničky s vodou a prášky, které jsem měla připravené na lince. Věděla jsem totiž, že tahle situace nastane.

S děkováním a vděčnými úsměvy na ospalých tvářích si šli sednout ke stolu, kam jsem jim hned podala lívance, šlehačku a všechno možné, čím se dají mazat.

"Proč je venku taková tma? Už bude 10.. To je tady taky normální?" zeptala se Lea, zatímco si mazala lívanec čokoládou. S Jisungem jsme si vyměnili pohledy.

Ještě jsem neměla úplně vymyšlené, jak jim to všechno řeknu, aniž bych je vyděsila. "Ne, úplně ne. Vysvětlím vám to později. Teď se v klidu najezte, pak přijďte nahoru." řekla jsem, nacpala si do pusy svůj poslední lívanec a rychle se vytratila.

Šla jsem si číst knihu, abych se dostala na jiné myšlenky, ale ani jsem nevnímala její příběh. Obavy z Miiny a Leiny reakce zahnat prostě nešly, přestože nejspíš byly zbytečné.

Zrovna když jsem vzdala svoje nesčetné pokusy soustředit se, dveře se pootevřely a nakoukla do nich Lea. Kývla jsem na ni, ať jde dál. I s Miou si šly sednout na pohovku naproti mému křeslu.

Tázavě se na mě podívaly a já jsem jim začala vyprávět to, co jsem měla už včera.

"V našem světě žijí takové, pro vás zvláštní bytosti, něco jako hybridi člověka a kočky. Červeně jim svítí oči a mají dvě podoby. Mají svojí vlastní společnost. Existuje místo, které je pro ně posvátné, stojí tam obří palác.

V jeho hlavní místnosti dřív viselo na řetízku zlaté oko s rubíny.. Umí zajímavý věci a je pro ně dost důležitý. Teď vám to nebudu vysvětlovat, ať toho na vás není moc.

No a jde teda o to, že se to oko nějak ztratilo, nikdo neví jak a kam, ani věštec. Což je zvláštní, protože ten ví do detailu všechno, co se děje a stane. V té době jeden z věštců předpověděl, že když to nezvládne on, zvládne to někdo jiný. Někdo vyvolený.

No a ten současný věštec ho našel, vlastně rovnou dva. A já je mám tady před sebou a vyprávím jim tohle." Koukaly na mě s vykulenýma očima. Vůbec jsem se jim nedivila."No a jak to teda souvisí s tou tmou..

To oko je hrozně důležité pro fungování tohohle světa. Vím, zní to zvláštně, ale je to tak. A protože ho postrádáme už skoro 1000 let, pomalu to tu fungovat přestává..

Hrozně dlouho je tma, počasí blázní.. Jako když ze stroje vyndáte součástku. Taky přestane fungovat. Takže jestli to oko neodnesete včas, tak.. "

Nemohla jsem to doříct. Sama jsem si nikdy nedokázala připustit, že by se celý náš svět, domov, všechno co znám, mohl.. Zhroutit. Navždy zmizet.
"Tak co? Zmizí to tu?" zeptala se opatrně Lea. Jakoby mi četla myšlenky.

Jen jsem přikývla. Podívaly se na sebe. "To abychom začaly něco dělat." řekla Lea, zvedla se a běžela mě obejmout, Mia hned za ní. "Neboj unnie, zvládneme to. Nebudeme před tím utíkat. A ať je to sebetěžší, něco vymyslíme. Jen si o tom budeme muset zjistit víc." zkusila mě Mia uklidnit.

To se jí celkem povedlo. Už jsem necítila úzkost, ale vděčnost a obdiv k nim. Bála jsem se, že z toho vycouvají, že budou mít strach, nebo že se na to vykašlou s tím, že to není jejich problém.

Neudělaly ale nic z toho. Prostě se tomu postavily, i když budou mít překážky. A bude to nebezpečné. "Děkuju holky." zamumlala jsem. "Nemáš zač." usmály se obě a nechaly mě tam samotnou.

°Lea

Seděla jsem na balkóně zabalená v šále a vzpamatovávala se ze všeho, co jsem se dozvěděla. Něco takového bych v životě nečekala.. Je to určitě zajímavé, ale dost mě stresuje ten nedostatek času.. "Leo?"

Leknutím jsem nadskočila, ale byl to jen Jisung, se svým obvyklým kloboučkem na hlavě. "Děláš si srandu!? Vždyť tu nastydneš!! Pojď dovnitř." chytil mě za ruku a táhl mě ke dveřím. "To nevadí. Prostě jsem potřebovala na vzduch. Máte nějaký počítač? Chtěla bych si o těch bytostech a paláci a tak něco najít."

"Jasně, že se ptáš. Půjčím ti notebook. Jo a mimochodem, všude najdeš, že polohu toho paláce nikdo nezná. S tím si nedělej hlavu. Znám jednu mapu, na které na 100% bude. Zítra ji jedu hledat." řekl a odběhl. Usmála jsem se pro sebe. To nám hodně pomůže. Budu se muset odvděčit. Když se vrátil i s notebookem, hned jsem mu děkovala. Pak zas šel někam pryč.

Dneska mě nejspíš čeká dlouhý den..

°Momo

"Já fakt nevím co dělat. Nemůžu se na to vykašlat, ale napsat jí nezvládnu.." povzdechla si Dahyun už asi postopadesáté a svalila se na mojí postel. "Notak, Dubuu.. Dej tomu čas, něco vymys-" přerušil mě zvuk mého mobilu. "Jeong?"

"Momo.. Jsi s holkama, že jo?"
"No, jsem. Proč?"
"Já jenom, jestli byste nevzaly Miu nakupovat. Nemůžu teď a samotnou jí nenechám jít"
"Jasně, vezmeme. Aspoň si Dahyun vyčistí myšlenky. Hodíš jí sem?"
"Za 10 min jsme tam."

"Tak vstáváme, Dahyunie. Jde se na nákupy." zazubila jsem se a vytáhla jí z postele. "Musíme teď?" udělala na mě psí oči. "Jo, jdeme s Miou." "S Miou? Myslíš s tou, co je i s Leou u Jeongyeon?"Najednou se tvářila zaujatě a napjatě, co ze mě vypadne.

"S jakou jinou? Jasně že s ní. Tak se sebou běž něco udělat, je tu za 10 minut." usmála jsem se. Na to se Dahyun bleskově zvedla a vyletěla ze dveří. "Chaeeenggggg?!" slyšela jsem ji ještě volat přes celý barák na naši další kamarádku, která tu byla. Se smíchem jsem se zvedla a šla se do koupelny trochu upravit.

A/N
unedited, takže doufám že to má hlavu a patu<3