Red Eyed °stray kids, twice and oc au°

하나❤️

Vzbudily jsme se na ulici a už byl den. "Co... to..." Mia se pokusila něco říct. "Já.. nevím" odpověděla jsem na nevyřčenou otázku. Nic jsme nechápaly. V naší situaci se vlastně pomalu nic chápat nedalo.

Podívala jsem se na Miu. Měla na tváři zděšený výraz, jaký jsem u ní nikdy neviděla. A její oči.. Ty mě vyděsily ještě víc. Propalovaly mě rudým světlem jako lasery, jejich původní oříšková barva zmizela.

"Leo? Tvoje... tvoje oči...." "Co?"
"Jsou... červený!" dostala ze sebe a schovala si hlavu do dlaní. Takže i já? "Tvoje... taky" řekla jsem jí. Byla tam divná atmosféra a pořád se nám špatně dýchalo. Trochu jako včera v noci, ale něco tu bylo ještě jinak. Nejhorší bylo, že jsem nechápala co.  'Asi bychom měly zmizet', prolétlo mi hlavou. To jsme taky udělaly. Přesněji řečeno jsme se vydaly do první ulice, kterou jsme zahlédly.

Po chvilce jsme došly do parku, kde jsme si musely dát trochu oddech. Něco mi na tom místě fakt nesedělo.
Všude bylo zvláštní ticho a ani jedna jsme nezahlédla nic živého. Tohle nemohlo být naše město.

"Leo?" zašeptala najednou Mia. "Slyšíš to taky?"
Nevěděla jsem o čem mluví, ale po chvíli jsem to zaslechla. Kroky. Později jsme už viděly siluetu starého muže, blížícího se k nám.

Počkaly jsme, až přijde až k nám. Nejspíš si nás nevšiml. Nechápala jsem, jak si nás mohl nevšimnout, když jsme byly jediné živé bytosti široko daleko. Trochu nás to obě naštvalo. "Ehm... Promiňte?" zavolala Mia. Stařec se otočil a jeho prázdný výraz v očích byl najednou nahrazený zaujatým. "Mia-Rosé? Leontina?" zeptal se a měřil si nás pohledem, jako bychom byly něco fascinujícího. Což jsme nejspíš byly.

"Odkud znáte.... naše.. jména?" zeptala se Mia roztřeseně. Pořád byla zadýchaná, doufala jsem, že neomdlí. "A proč nám svítí oči?" přidala jsem se. "Všechno vám vysvětlím. Nejdřív si dejte tohle, ať se nám tu neudusíte." podal nám modré tabletky a lahve vody. 'Snad mě to neotráví', pomyslela jsem si a spolkla to.

Neotrávilo. Chvíli jsem měla pocit, jakoby mi hořely plíce, to ale brzo vystřídala úleva."Máme tady jiný vzduch než vy, mohlo by vás to i zabít. A to my nechceme." vysvětlil nám to stařec. "Teď ale k tomu, na co jste se ptaly. Zní to asi šíleně, ale jste v jiném světě."

"Jak jako 'jiném světě'? Nevěděla jsem, že něco takového může existovat." řekla Mia zmateně. Myslela jsem si to stejné. "Co tady vůbec děláme?" povytáhla jsem obočí. "To musíte zjistit samy. Neztraťte to oko. A pro vaše vlastní bezpečí noste tohle" podal nám naše sluneční brýle. Celkem mě zajímalo, kde je vzal, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela. Na tomhle místě je asi fakt možné všechno.

Poděkovaly jsme a on odešel. Mia se za ním dívala a vrtěla hlavou. Pak se na mě otočila a bylo vidět, že je ještě zmatenější než před tím. Dala jsem si řetízek s okem na krk, i když bylo těžké. Aspoň ho jen tak neztratíme.
"Tak co? Zkusíme najít civilizaci?" zeptala jsem se jí. Na to se jen mlčky zvedla a vydala se zpátky, odkud jsme přišly, já samozřejmě za ní. Nikdy bych jí nenechala samotnou na místě jako tohle, je pro mě víc než důležitá. Jsme přeci dvojčata.

Prošly jsme několika ulicemi, až jsme se ocitly na jakémsi náměstí. Žilo to tu, za což jsem byla ráda. Přeci jenom nás na začátku to, že jsme nenarazily ani na mouchu, celkem děsilo. Prostě se zdálo, že jsme v úplně obyčejném městě.

"Co kdybychom zašly třeba do nějaké kavárny nebo něco?" navrhla zničehonic Mia. "To by bylo super, ale nemáme peníze."
Na to si jen povzdechla.

Najednou prudce otočila hlavu. "Leo! Rychle! Schovej to oko!" pošeptala mi zděšeně. Hned jsem si ho zandala pod tričko. "Někdo po něm tak divně koukal." vysvětlila mi to. Jen jsem přikývla. Pak jsem si rozepnula řetízek a strčila jsem si ho do kapsy. Jistota je jistota. V kapse jsem nahmatala nějaký papír. Vůbec jsem netušila, kde by se tam mohl vzít, žádný jsem si tam nedávala. Vyndala jsem ho a zjistila jsem, že to nejspíš bude nějaký neznámý druh bankovky. "Vypadá to, že nejsme bez peněz." otočila jsem se na Miu s vítězným výrazem na tváři.

Hned se jí vrátila ztracená pozitivita a už mě táhla do nejbližší kavárničky. Bylo to tam pěkné, skoro jako doma. Kdybychom se vzbudily tu, tak bychom ani nepoznaly, že jsme někde hrozně daleko od domova. Dokonce tu prodávali mojí oblíbenou kávu.

Přišla k nám servírka a objednaly jsme si kávu a sušenky. "Můj bože, to budou oni!" zaslechla jsem ji ještě zamumlat, když odcházela. S Miou jsme si jen vyměnily zmatené pohledy.

Po chvíli nám přinesla, co jsme si objednaly. "Ještě něco?" zeptala se s úsměvem. "Ne, díky."
"Asi je to nezdvořilost, ale mohla bych se zeptat na vaše jména?"

Její otázka mě trochu zaskočila. To vážně všichni poznají, že nejsme odsud? Nebo jsem jen zase paranoidní? "Já jsem Leontina." usmála jsem se, abych zakryla nervozitu. Miu jsem musela trochu kopnout pod stolem, aby se představila taky.

"Mia-Rosé"

"Uhm, děkuju." řekla servírka a divně rychlým krokem odešla. Koukaly jsme se za ní.. Pak jsem ochutnala sušenku. Ta chuť byla hrozně zvláštní, ale ne špatná. Kafe to samé.

"Zajímavý." řekla Mia, když to ochutnala taky. "Myslíš že by v tom mohlo něco být?"

"Nebuď tak negativní. Nekaž si zážitek." zasmála se. Asi má pravdu. Když už jsme tady, tak ať z toho něco máme.

***

°Dahyun

Rychle jsem šla pryč, musím zavolat unnie co nejdřív. Doufám že jsem se nespletla.. Ale určitě ne. Hned jak mě nikdo neviděl, vytáhla jsem mobil a zavolala jí.

"Jeongyeon unnie?"
"Ahoj Dahyun, potřebuješ něco?"
"Ohledně těch holek.. Říkala jsi Mia-Rosé? A Leontina?"
"No.. Jo. Proč? Viděla jsi je snad?"
"Jo. Jsou u nás v kavárně. Přišly mi zvláštní.. Tak jsem se zeptala na jména. Leontina a Mia-Rosé."

Na chvíli se odmlčela. " Um.. Unnie?"

"Promiň, byla jsem trochu mimo. Můžeš je nějak zdržet? Nechci je pak hledat po celém městě.. Máme dost štěstí, že je máme přímo pod nosem."
"Jasně, zkusím něco"
"Děkuju, jsi skvělá"
"Nemáš zač" zasmála jsem se a típla to. Pak jsem ji šla vyhlížet a přitom se občas koukla po těch dvou.

Nevypadaly že mají na spěch. O něčem si tam povídaly, tak jsem je nechala být... Snad tu Jeongyeon bude co nejdřív.

Netrvalo jí to dlouho. "Ahoj Dubu"
Lekla jsem se, ani nevím proč. "Ahoj, támhle" nenápadně jsem kývla hlavou k nim. "Děkuju" usmála se. "Nemáš zač.. Budu muset jít, ať mi někdo nevynadá." řekla jsem a šla si po svém.