Red Eyed °stray kids, twice and oc au°

다섯💙

°Mia

Přijely jsme s unnie před nějaký velký dům a už nám šla naproti Momo, za ní nějaká dívka, kterou jsem neznala a.. Dahyun. "Tak běž, užij si to" usmála se Jeongyeon. Vyšla jsem ven směrem k holkám.

"Ahoj Mio, tohle je Dahyun a tohle Chaeyoung, ještě jste se asi neviděly." představila mi je Momo. "Um, ahoj, já jsem Mia." podala jsem jim ruku. "Konečně tě zas vidím. Kde máš Leu?" usmála se Dahyun a energicky mi třásla rukou.

"Jisung říkal, že studuje ty kočičí lidi. Je do toho hrozně zabraná. Byly jste včera na té party? Neviděla jsem vás..." "Já ne, neměla jsem čas," řekla Chaeyoung, "Dahyun jo, ale nikdo ji tam moc neviděl..

... a tak teď tady věčně posloucháme její vnitřní boje" dokončila Chaeyoung vyprávění o nějaké Saně, kterou Dahyun poznala na nějaké party a teď se zase potkaly na té, co byla u Jeong.

**

"Jaké to je vlastně u vás, Mio?"

"Podobné jako tady, až na pár věcí.."

"Má Lea někoho?" "Nemá, proč?" "My jen, že asi víme o někom.."

"Proč vlastně Jisung bydlí u Jeongyeon?" "To je na dlouho..Jeho máma ho nechtěla..."

"Vážně vám nevadí, že toho je tolik?" "Kdyby jo, tak toho tolik není."
"Čekáš snad, že vás tu necháme bez ničeho?"

**

S holkama je sranda, hlavně s Momo. Celý obří obchoďák jsme prošly několikrát, než si holky nebyly jisté, že mám opravdu všechno i pro Leu. "Tak pa, ráda jsem tě poznala!" mávala mi Chae z okýnka, když jsme byly před Jeongyeoniným domem a Momo mi pomáhala vytahat všechny tašky před dveře. "Já tebe taky!"

"A příště vem i Leu!" přidala se Dahyun. "Jen když ty napíšeš Saně." mrkla jsem na ní, hned nato zčervenala. "Měj se hezky." usmála se Momo, než nastoupila do auta a nechala mě tam.

Ověšená taškami se vším možným jsem zazvonila. "Asi bych vám měla dát klíče." zamumlala Jeongyeon, když mi otevírala. Pak mi vzala nějaké tašky a nesly jsme to nahoru, zatímco jsem jí vyprávěla všechno možné. Když mě pak nechala svému osudu s tím, že musí jít něco udělat, začala jsem vybalovat věci z tašek.

Po chvilce se objevila Lea. "Kolik toho je? Děláš si srandu? Víš kolik to muselo stát? Doufám že je tu něco i pro mě." chrlila na mě a zírala na mojí postel, pokrytou oblečením, kosmetikou a vším možným. "Jasně že je" zasmála jsem se. "Unnie mi v autě nacpala kreditku.. Asi je bohatá" pokrčila jsem rameny.

Šla mi s tím pomáhat a chtěla, abych jí všechno vyprávěla. Tak jsem jí řekla o Saně, Dahyun, Chaeyoung a všech možných drbech o lidech, co jsme buď znaly z party, nebo neznaly vůbec. Jí se moc mluvit nechtělo, únava na ní byla znát. Proto když jsem se jí zeptala, co zjistila ona, jen mi dala nějaký úplně popsaný papír.

"Přečti si to celý, všechno co se nám bude hodit." Pak odešla s tím, že si jde dát jídlo. Pustila jsem se teda do čtení.. Jen tak tak to šlo přečíst. Asi zas spěchala..

Bytosti podobné lidem. Kočičí uši, červeně svítící oči. Umí se změnit na obří kočku. Kočičí podoba je nebezpečnější než normální. Mírumilovní, jen když mají náladu. S lidmi se až na výjimky nebaví, mají svou vlastní společnost. Hlavní zbraň jsou luky a šípy, střelných se bojí. Nepoužívají technologii, mají z ní strach. Malinko kouzlí. Umí hypnotizovat, v boji nekoukat do očí. Věštec má přístup k čemukoliv, co chce. Nemůže ale najít oko, proto tu jsme my. Musíme ho vzít do paláce. Nikdo neví kde je, musíme zjistit. Jisung pomůže.

Ještě tam byly nějaké detaily.. Chvíli jsem jen tak seděla a vstřebávala to všechno. Poslední dobou toho na mě bylo dost.. Ani jsem si nevšimla příchodu Jisunga. "Ahoj Mio, jak se cítíš?" zeptal se jemně a sedl si ke mně.

"Divně. Nikdy bych tohle nečekala.. Docela mě děsí, jak nikdy nemůžeme vědět, co se stane.. Ještě minulý týden jsme se ségrou nadávaly na nudný život a teď..? Jsme v nějakém světě, o kterém jsme netušily že existuje, musíme najít palác, jehož polohu nezná nikdo, odnést tam oko, neumřít přitom... A ještě k tomu ta časová lhůta. Navíc na nás všichni spoléhají.. 'Dají to, jsou přeci vyvolené'
Doufám že to vážně dáme.. "

Neuvědomovala jsem si, proč se mu tady zpovídám ze svých obav. Nejsem zvyklá to dělat.

"Určitě dáte. Teda dáme" opravil se a dal mi ruku okolo ramen. "Vážně? Neříkej mi, že ty a unnie-" "Uhádlas. My dva jsme jistí. Ještě se ale zeptám ostatních." usmál se. "Vážně se jich budeš ptát? Víš přeci že nemusíš.. Ani nás neznají." "Smůla, už jsem se ptal. Minho, Hyunjin a Chan třeba souhlasili hned. Jihyo a Nayeon taky. Zítra ještě zkusím nějak oběhnout zbytek.." usmíval se pořád. "Počkej, kdo je Minho? To jméno jsem zaslechla.."

Nervózně se usmál. "Jeden můj.. Kamarád. Nemůžeš ho znát. Ale poznáš. A jak jsi říkala, že nikdo neví kde je palác.. Tak to je pravda. Já ale vím o mapě, na které určitě bude. Zítra ji jdu hledat."

Jisung mě dost překvapil. Jestli tu mapu najde, tak mu budeme vděčné do smrti. A všichni co jdou s námi.. Chápala jsem třeba jeho a Jeongyeon, ale těch 5 dalších..? Předevčírem ani nevěděli že existujeme a teď už nám chtějí pomoct s něčím takovým..

Hlavně ten Minho. Vždyť nás nikdy neviděl. Byla jsem jim všem ale hrozně vděčná. Často nedělám ani tohle, teď jsem se ale prostě zvedla a obejmula ho. Obejmul mě taky a chvíli jsme tam tak byli, než nás přišla unnie zavolat na jídlo.

A/N
omlouvám jak je tahle kapitola krátká, další bude snad normální<3