Předzvěst války

Prolog

Voda v řece fatum se třpytila a odrážela tak sluneční paprsky na své i přes silný proud zrcadlově jasné hladině. Poutník se sem přišel pouze napít, ještě neměl to štěstí zjistit, z jaké řeky se právě chystal napít. Již brzy to zjistí, bude muset. Jinak, i kvůli jediné kapce skončí mrtev. To však do plánů muže, který na to vše shlížel z vrchu nepatřilo. Jeho zlatý háv okolo něj splýval a jeho medově zlatavé vlasy, jakoby se snažily napodobit sluneční paprsky. V jeho očích barvy lískového ořechu se lstivě a zlomyslně blýskalo. Hraní si s lidskými životy pro něj bylo více než zábavné. 

Jeho bratr zahalený celý v černé ho zpovzdálí zachmuřeně pozoroval. Bylo mu muže líto, ale stejně mu nehodlal pomoci, ani by nemohl. Nechtěl ve svém bratrovi znovu probudit ten hněv, který se teprve až celkem nedávno nechal uhasit a teď neklidně spal a převaloval se v jeho nitru ze zlata. 

Mít srdce ze zlata vlastně není vůbec nic dobrého, jak si lidé myslí.  Lidé se zlatými srdci rozhodně nejsou dobří, jejich srdce jsou většinou pouze pozlacené, je to známka přízně bratra muže v černé. Pouze on má však srdce skutečně ze zlata. Mít zlaté srdce je v podstatě to samé, jako mít srdce z kamene. Až na to, že tohle se leskne a třpytí. Tohle šálí ostatní svou krásou a proto je o tolik horší.

Lidé jsou vždy přitahováni ke krásným věcem. Je to prostě jejich přirozenost. Stejně, jako je přirozenost pro slunce každý den svítit. Nebo, jako je pro bohy naprosto přirozené vládnout. Jsou na vrcholu potravního řetězce, kteří sami stvořili. Co jiného by měli dělat když ne vládnout? Potom by mohli jedině ničit. 

Tento poutník byl automaticky přitahován ke kráse této řeky. Vypadala, jako kdyby to snad byl vstup do jiného světa. Možná, že také byl, nikdo jím však nikdy nezkoušel projít. Všichni se vždy pouze napili.... a potom zemřeli. Mezi lidmi se vyprávělo, že z řeky pijí bohové, a proto každý, kdo se z ní napije vždy zemře. Zdejší voda byla určena jen a pouze bohům. Jak by taky ne, když v jejím odrazu, občas mohl někdo zahlédnout budoucnost? 

Nic z toho vlastně nebyla pravda. Lidé zde umírali pro zábavu zlatovlasého boha, vidiny budoucnosti jim však občas dodávala nezředěná kapka krve boha, jež se normálně odíval do modré barvy. To z jeho krve a krve všech mrtvých na tomto světě vznikla všechna voda. Tyto vidiny bývaly většinou mírumilovné. Ukazovaly šťastné chvíle života pozorovatelé, které se měly teprve stát. Zlatý bůh již dávno našel způsob, jak je přetvořit ve vidiny příšerné budoucnosti. Přetvářel je ve vidiny čehokoliv, co chtěla po nějaké době se sám naučil vytvářet vlastní. 

"Podej mi nůž," Přikázal svému tmavovlasému bratrovi netrpělivě a ten mu ho s povzdechem podal. Byla to jedna ze dvou zbraní, které mohly zranit i boha. Nemohly by ho zabít, ale mohly by ho uvěznit, pokud by se použily správně. Čepel tohoto nože, jako jediná mohla rozříznout jeho kůži a tak se zlatý bůh pořezal na zápěstí a nechal do řeky spadnout přesně tři kapky své krve dříve než se jeho rána stihla zacelit. 

Poutník se zrovna v té chvíli nad řekou sklonil a pořádně se napil přímo z řeky. Všechny tři kapky skončily v jeho organismu a zlatý bůh se spokojeně usmál. Temný bůh se na něj zvědavě podíval. "Co plánuješ?" Zeptal se svého bratra a zároveň si pozorně prohlížel poutníka, který by se měl v téhle chvíli už svíjet bolestí, ale místo toho vypadal ještě zdravěji než předtím. "Uvidíš, " Zněla odpověď, kterou dostal. A také to nedlouho poté viděl. 

Poutník najednou ve své hlavě zaslechl hlas. Ten hlas mu byl až do té chvíle neznámý. Neměl tušení odkud se v jeho myšlenkách vzal, ale jednu věc věděl jistě. Udělá vše, co mu přikáže. Pokud to bude v jeho silách i pokud ne. "Pohleď na budoucnost," Ozvalo se v jeho hlavě a z řeky se před jeho očima stalo umělecké plátno s výjevy toho, co se mělo stát.  "Ty sám jí podle mých pokynů stvoříš." Bylo mu řečeno. Pečlivě si prohlížel vše co mu bylo na vodní hladině ukázáno. Byly to svým způsobem pokyny. Výsledek, kterého měl dosáhnout.

Oba dva bratři bohové sledovali budoucnost společně s poutníkem. "Voják, král, zrádce, léčitel, vražedkyně a....vyvolená." Mumlá si zlatovlasý sám pro sebe. U slova vyvolená si tmavovlasý všimne obrazu ženy, jež byla stvořena na jeho počest. Dostal jí od bratra v podstatě darem. Netušil, jaké plány s ní jeho bratr měl, stejně jako netušil jaké plány měl se všema ostatníma. 

"Co to všechno znamená?" Zeptal se když se obrazy budoucnosti rozplynuly a řeka byla znovu pouze řekou. Poutník mezitím vyrazil pryč, splnit první ze svých úkolů, který měl vytvořit budoucnost. "Konec staré války, " Odpověděl bůh oděný ve zlatém hávu, který byl již očividně také na odchodu. "A začátek zbrusu nové."