Předzvěst války

7.

Páté kolo u vozu

Seline znuděně sledovala dění dole na nádvoří. Bylo jí jedno, kdo ti lidi byli, stačil jí jediný příkaz k tomu, aby je chránila a také aby se jí začali protivit. 

Dneska konečně přijel Hrabě a jeho, jak se proslýchalo s ním i jeho překrásná dcera. Konečně. Možná by teď měla být dole a vítat je, ale podle ní to naprosto postrádalo jakýkoliv smysl. Přivítat se s nimi mohla kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. Tohle bylo jen naprosté mrhání časem, kterého měla už tak po málu. S povzdechem se vrátila zpět k mapě a pečlivému plánování trasy pro cestu do Luftu. Pokud vše půjde podle plánu tak při cestě zpátky budou obklopeni celou armádou nebo alespoň její polovinou. Ano, přesně takhle to znělo ideálně a pro někoho s dostatečnou inteligencí také pořádně nedosažitelně. 

Seline přemýšlela, co pro ní bude výhodnější. Buď vytvářet plán, co všechno bude třeba a všechny možné scénáře, co se může stát a pokazit. Bohužel se mohlo pokazit v podstatě všechno. Prohrávají válku, nemají dost mužů. Tohle je jejich poslední výkřik do ticha o pomoc. Jestli tenhle plán vyjde tak to bude považovat za opravdový zázrak a možná občas i do toho kostela zavítá. No, když slibuje něco takového tak to vypadá spíš na prohru. No, rozhodně to, ale nebude tak jednoduché. Rozhodně to nebude bez boje. 

Nakonec dospěla k závěru, že bude lepší když se tam přeci jen ukáže. Nejen, že si to rychle odbyde a ušetří se zbytečných keců, ale také bude plánování jejího co by kdyby o dost jednodušší když je pozná. Alespoň minimálně, v tom ohledu, že bude vědět jaké reakce od nich v určitých situacích očekávat. Pomalu se zvedne od stolu s elegancí, která jí rozhodně není a nikdy nebyla cizí a vlastně jí jen ve velmi malém množství případů skrývala. Byla to totiž elegance šelmy. Velmi zdatného bojovníka. Možná to také vypadalo jako elegance tanečníka. Šerm by se přeci tak trochu jako tanec mohl počítat. Trochu nebezpečný tanec, ale to mu přidávalo na kráse a zábavnosti. 

Pokaždé když sledovala nějaký souboj uchvacovaly jí pohyby, které soupeři dělali. Rozhodně zábavnější na pohled než jakékoliv divadlo či skutečný tanec. Někdy si přála, aby v nějakých chvílích mohla opustit své tělo a sledovat například sama sebe bojovat. S pořádným soupeřem by to byl dech beroucí pohled. Je škoda, že něco takového bylo nemožné. Tedy, alespoň pro ní ne. Někdo mohl mít nějaký dar, který by mu přesně něco takového umožňoval, ale Seline nebyla takový šťastlivec. Tedy vlastně byla šťastlivec. Ona byla vyvolená Bohem a dar, který dostala do vínku je tak mocný, že byť i jen za jeho kapku by většina lidí dala život svůj i všech, které znají. Její úvahy byly, ale samozřejmě pošetilé a hlavně naprosto zbytečné. Stejně jako většinou. Aby pravdu řekla tak pokud se její myšlenky netýkaly žádné strategie, tak prostě nikoho nezajímaly. Bylo to trochu smutné, ale za tak dlouhou dobu si už zvykla. Nic jiného jí také ani nezbývalo.

Svižným krokem prošla chodbou v kasárnách, která vedla přímo ke schodům, které byly jedinou cestou ven. Samozřejmě s ohledem na to, že se momentálně nacházela ve třetím patře této poměrně velké budovy, která se oproti velkolepému paláci hned vedle zdála, ale poměrně malá. To se, ale asi dalo tak nějak čekat. Kdo by přece stavěl vojenské kasárny, které by mohly svou velikostí zastínit samotný palác. Rozhodně ne žádný nadutý a nafoukaný panovník z rodu Itrellů. Za celých těch  několik desítek let, co byla na tomto světě poznala pouze jediného panovníka, který alespoň občas přemýšlel nad problémy svého království a pokoušel se je řešit. Když to bylo potřeba vyrazil dokonce i do bitvy a to se už nyní moc nestává. Na tohoto vládce, ale stejně nevzpomínala se šťastnými vzpomínkami a smutkem, že je již pryč. Vzpomínala na něj vždy s poměrně rozporuplnými pocity a přinejlepším nevzpomínala vůbec.