Předzvěst války

15.

Bezmezná láska

Zima sice ještě nepřišla v plné síle, ale půda již byla přesto zmrzlá. Doufal, že všichni sklidili úrodu předtím než nastal takový mráz. Půda teď byla jistě tak tuhá, že by z ní stejně už nikdo nic nevykopal. Žádná plodina by to vlastně ani stejně nepřežila. Všechny rostliny by v tomto mrazu uschly. 

Zima přišla dříve než všichni čekali. Nikdo na ní nebyl pořádně připraven a taky to tak vypadalo. V okolí všech měst to bylo cítit spáleným a seškvařeným masem. Už teď bylo mnoho lidí mrtvých a jejich těla naposledy poznala sladký dotek tepla na pohřebních hranicích. Většinou jich tam bylo mnoho namačkaných na sebe. Nedostatek surovin, jako například dřeva se podepsal i na posvátných rituálech. Nyní byl někomu už jen zřídkakdy dopřán ten luxus mít pohřební hranici vyčleněnou výhradně jen pro sebe. 

Raphael se raději pokoušel většinu času držet dál od opevnění, která chránila města před nájezdy barbarů stále žijících vysoko v horách a také před divokou zvěří, jako medvědy nebo dokonce před krvelačnými vlky. Tam poblíž opevnění se totiž většinou stavěly pohřební hranice a byly tam také zpívány posvátné žalozpěvy. Nechutný pach spáleného masa tam byl vždy cítit nejsilněji. 

Pokaždé když ho ucítil a to mohl být jakkoliv slabý, se mu udělalo zle od žaludku. Vždycky musel své tělo přesvědčovat, aby nevydávilo všechno jídlo, které za den stihl sníst. Občas se mu bohužel však  nepodařilo své tělo usmlouvat k tomu, aby to v sobě udržel. Přišlo mu to neuvěřitelně moc ponižující. On, budoucí král, který nedokázal zvládnout ani pach spálených těl svých poddaných. Občas nezvracel pouze, kvůli tomu příšernému puchu, ale také kvůli tomu, jak neskutečně moc špatně mu bylo z něho samého. 

Co bude dělat až jednoho dne bude velet svým vojskům a po bitvě přijde čas na to, aby byla mrtvým vzdána čest v podobě řádného pohřbu? Také se pozvrací? Před svými vojáky? Byl to ubožák a vždycky bude. Nikdy, ale nesmí dopustit, aby se něco takového stalo. 

Kopyta jeho koně duněla na zmrzlé půdě. Naštěstí se z ní ještě nestal naprostý led. Jinak by nebylo moc moudré cválat na této cestě tak rychle. Zatím to však bylo v pořádku. Zatím. Netěšil se na chvíli, kdy zatím přestane platit. Led by mu mohl dosti zkomplikovat život. Mohl by se za svou láskou dostat vždy až po dlouhé cestě. To pomyšlení se mu zrovna moc nelíbilo. 

Tolikrát už Chloris navrhoval, že by jí mohl i s rodinou přestěhovat blíž k němu. Klidně třeba do samotného Ottekinu. Města, které obklopovalo královský palác a proto bylo také hlavním městem Luftského království. Zařídil by jí i její rodině pěkný domek v dobré čtvrti a také nějakou práci. Kdyby nedala jinak klidně by jí nechal nastěhovat se i s rodinou do paláce rovnou. Nějak by to prostě zařídil.

Chloris, ale přes to všechno chtěla raději zůstat ve své maličké vesničce. Raphael za ní tedy vždy musel jezdit dlouhou a nechráněnou cestou lesem. Nikdy si však nestěžoval. To bylo pod jeho úroveň. Navíc nebyla věc, kterou by pro ní neudělal. Tohle byla pouze maličkost. 

Cítil, jak je k ní každým zaduněním koňských kopyt o zmrzlou cestu, z které by se jinak normálně prášilo blíž. Ten zvuk mu přišel, jako naprostá rajská hudba. Byl to téměř ten nejkrásnější zvuk, který, kdy slyšel. Možná to bylo tím očekáváním? Hlas jeho milé byl však ten nejkrásnější zvuk na tomto světě. Pro něj rozhodně. Jak krásný to byl zvuk když si s ním povídala. A jak dokonalé to byly zvuky, když vzdychala jeho jméno, když líbal to citlivé místečko na jejím krku...

Vždycky jí vozil dárky. Takové malé pozornosti a ona se vždy když je viděla naprosto rozzářila, když jí je dal. Mohla to být vždy klidně jen taková maličkost, jako její oblíbená květina. Raphael naprosto zbožňoval ten její překvapený výraz, když jí něco dával. Jako kdyby nemohla uvěřit, že se kvůli ní někdo skutečně, tak moc namáhá. Ona si každopádně zaslouží všechno po čem zatouží. 

Nikdy by jí nic neupřel, ne pokud by to šlo splnit.  Některé věci bohužel, ale nemůže splnit ani korunní princ. Například učinit z ženy, kterou miluje svou manželku.

Předtím než za Chloris vyrazil stavil se ještě ve městě, kde pro ní sehnal ten nejteplejší a zároveň pokud možno obyčejně vyhlížející plášť. Chtěl, aby byla v teple a chtěl, aby nosila ty nejkrásnější věci, které jsou k vidění a koupi. Zároveň však chtěl, aby byla v bezpečí a kdyby věci, které jí dával vypadaly moc draze, mohl by se jí někdo pokusit okrást nebo ještě něco horšího. 

Bál se o ní. Místo, kde žila mu nepřipadalo, jako zrovna bezpečné místo. Většinu času si to však raději nechával pro sebe. Nemuselo by se jí to líbit a on jí chtěl dělat jen a pouze šťastnou. Opravdu doufal, že by mohla brzy kývnout na to, aby se přestěhovala blíž k němu. Někam do bezpečí. Stále by sice museli svůj vztah tajit, kvůli jeho otci, ale bylo by to poměrně jednodušší. Potom, co by usedl na trůn on, mohla by žít klidně v paláci. Udělal by z ní lady a kdyby jeho manželka čirou náhodou jednoho dne zemřela, kvůli náhodě samozřejmě, mohl by si jí vzít. Všechno to chtělo jen čas. A samozřejmě také trpělivost. 

Jednoho dne si však lásku svého života vezme. To přísahá na svůj život. Bude o to klidně usilovat desetiletí, ale nakonec si stejně prosadí svou. Vždy nakonec vyhraje. Čas je totiž jeho největší spojenec. Rád si pro dosažení svých cílů počká. Vyčká na správnou chvíli a pak získá to, co chce. Jeho trpělivost nezná meze. A stejně tak jeho láska... 

Cesta pomalu končí a napojuje se na jinou, stromy okolo něj začínají řídnout až najednou žene svého koně dopředu na volném prostranství. To je dobře, znamená to, že už je téměř na místě. Za chvíli už možná zahlédne střechy domů, podle jeho názoru spíš polorozpadlých chatrčí, z nichž jedna patří domu její rodiny. 

Bez přemýšlení pobídne koně k větší rychlosti. Sníh, který je tady v malých vrstvách rozprášený kolem, mu cestu moc nezpříjemňuje. Na určitých namrzlých částech se více než obává, že to jeh kůň nezvládne. Přesto, ale nezpomalí tempo. A pak najednou, jako zázrakem zastaví svého koně před jejím domem. Už je konečně u ní.