Předzvěst války

12.

Tajné rvačky a temné polibky

Otevřela oči do tmy. Na tom nebylo nic až tak divného až na to, že blízko ní svítila jedna svíčka. Prudce se zvedla do sedu. Byla si více než jistá, že už nebyla v zahradách. Kde ale v tom případě byla? 

Začala se s mírnou panikou rozhlížet kolem, když v tom jí to došlo. Byla ve své komnatě a ležela ve své posteli. Dokonce byla i přikryta přikrývkou. Byla, ale oblečená. Měla na sobě dokonce i své pohodlné jezdecké kožené boty, které si zvykla nosit dennodenně. Nic jí nedávalo smysl. Jak se sem vůbec dostala? Poslední věc, na kterou si vzpomínala bylo, že byla v zahradě a opřená o strom počítala. A také to, jak neuvěřitelně moc byla unavená. Vyčerpaná byla sice stále, ale o dost se to zlepšilo.

Teď musela nutně přijít na to, jak se sem dostala. Nepamatovala si totiž, že by sem šla a to byl ten problém. V temnotě, kterou osvětlovala pouze trochu ta malá svíčka se začala rozhlížet po komnatě až dospěla ke křeslu. Ve kterém spal k jejímu údivu nějaký člověk. A slintal jí na její krásný a drahý potah.

Seline se zamračila a pokoušela se v té tmě rozeznat, kdo to je. Byla až moc vyčerpaná na to, aby využívala svůj dar. Proto se tedy zvedla z postele a popadla svíčku do ruky. Už toho z ní moc nezbývalo, ale i ten zbyteček poslouží dobře. Tichým krokem se vydala ke křeslu a k osobě, která v něm spala. Vypadalo to, že osoba je pro křeslo až moc velká a vskutku tomu tak bylo. Očividně byl tou osobou nějaký vážně velký chlap. Bohužel pro ní, ale takových znala až moc. To jí tedy moc nepomohlo a tak se k němu dál potichu přibližovala. Bylo jí líto, že u sebe neměla žádnou zbraň. Nechtěla plýtvat tím málem energie, kterou v sobě měla na to, aby když tak mohla bojovat s pomocí svého daru. 

Pak si vzpomněla na to, že v botě má vždy dýku a tak se sehnula a dýku z boty vyndala a pak udělala ještě pár dalších kroků a stála přímo u něj. Přiblížila k němu svíčku trochu blíž a zamračila se když zjistila, kdo to je. Co tady dělá on? Mysl jí běžela na plné obrátky. Teď jí nic nedávalo smysl už vůbec. Nikos nemohl za žádnou cenu  vědět, kde je její komnata. Tohle byl nějaký hodně divný a hodně zvrácený vtip. Na tomhle totiž nebylo vůbec nic vtipného.

Raději se nejdříve ujistila, že dýchá. Jen pro jistotu. Bylo by i dost dobře možné, že jí sem někdo prostě podstrčil mrtvolu. Vlastně by jí to ani nepřišlo o moc divnější než tato situace. Jediné dobré na tom, že byl naživu bylo to, že mrtvola nemluví, ale živý člověk jí na její otázky mohl v klidu odpovědět. 

Chvíli uvažovala nad tím, co udělá a pak se rozhodla. Přiložila mu ostří své dýky ke krku a popošla, aby se jí řez prováděl případně lépe. Nejlepší by bylo kdyby se si mohla stoupnout za něj, ale to nebylo možné provést, takže si musela prostě vystačit s tím, co měla.

Druhou rukou, ve které neměla dýku, stále držela svíčku i s malým svícnem a to osvětlovalo místnost, alespoň v místě, kde stála dostatečně dost na to, aby viděla, že se probudil. S největší pravděpodobností ho probudil chlad ostří její dýky, které mu přitiskla na krk. Nebo možná její dech tak blízko němu.

Upřeně hleděla do jeho oříškových očí, které byly díky světle, které vydávala svíce. A on hleděl do jejích šedomodrých. Jenom tam tiše stáli a hleděli si do očí. Bylo to trochu podivné, ale v jejím světě nikdy vlastně nebylo nic normální. 

Měl nádherné oči. Obzvláště nyní, když se v nich odrážely plameny svíčky. Zornice mu mírně lemovala barva, která se nedala popsat jinak než zlatá. V duhovkách se střídaly všechny možné odstíny hnědé, ale převládaly spíše světlé odstíny. Jeho oči byly prostě, tak krásné až tmavovlásce téměř doslova braly dech.