Předzvěst války

10.

Šípková Růženka

Jak tak tak ležela, tedy no spíš seděla, zpola opřená o masitý kmen stromu přišla mu krásná. Ne, to slovo to pořádně nevystihovalo. Spíš překrásná. To slovo to stejně pořádně nevystihovalo, ale stále to tím toho vystihovalo víc. 

Připomínala mu nějakou nádhernou princeznu z pohádek, které mu vyprávěla matka. Jak tam tak spala připadala mu, jako dokonalá kopie šípkové Růženky, ta byla sice jestli si to dobře pamatoval blondýna, ale to byl nepodstatný detail. Detaily neměl nikdy rád, jak si ale všiml při dnešní poradě, tak ona ano. 

Rozhodně byla mnohem krásnější, když spala. Už jenom, kvůli tomu, že byla zticha a nevydávala žádné rozkazy. Naprosto nenáviděl když musel poslouchat cizí rozkazy. Bohužel pro něj si, ale vybral špatné povolání. Osobní strážce nedělal nic jiného než, že poslouchal rozkazy. Když se nechal najmout byl prostě zatracený blbec. Teď kdyby odešel, tak by ho zaručeně povolali do války. Možná to od něj bylo dost sobecké, ale on tam za žádnou cenu nemínil jít. Měl svůj život rád a při práci, kterou vykonával nyní měl rozhodně větší šanci, že si ho ponechá ještě nějakou u chvíli. Navíc se to podle všeho teď na hranicích začalo přiostřovat a on tam, alespoň teď nemínil skončit.

"Není jí něco?" Zeptala se ho malá zrzavá holčička stojící vedle něj a on jasně viděl, že se tak tak drží, aby se nerozbrečela. Stál od ní asi dvě stopy, ale přesto viděl, jak se jí zvedá hrudník když se nadechuje. Povzbudivě se na holčičku usměje. Vypadá to, že má o ní vážně starost. Otázkou je jen proč. Nepřijde mu, že by jí byla nějak zvlášť podobná. "Je v pořádku, neboj se." Řekne jí, tak aby to znělo, co nejpřesvědčivěji. Aby to znělo, že v to nejen věří, ale že to ví. 

Jde jasně vidět, jak s holčičce ulevilo. Dojde až k ní a pak se nad ní skloní. Nevšimne si, ale ničeho divného ani podezřelého. Vypadá to, že si jen dává šlofíka. Na ne zrovna tom nejlepším možným místě. 

"Možná jí radši donesu do její komnaty. Nevíš, kde je?" Zeptá se holčičky. Není si jistý jestli to vůbec bude stát za to prokazovat jí takovou laskavost vzhledem k tomu, že pak nebude vůbec vědět, že pro ní něco udělal. Matka ho, ale vychovala jako slušného člověka, tak by se tak  mohl chovat. Alespoň teď, když to pořádně nedělá nikdy jindy. Navíc by se mohlo stát, že by se jí pokoušela někam odvláčet ta malá holčička a to by bylo utrpení pro ně obě.

Když ta malá holčička doběhla k nejbližšímu strážci, kterého našla, jak předpokládal, zrovna se s ním bavil a když je začala prosit o pomoc strážce na něj jen s prosbou pohlédl. V tu chvíli mu došlo, že strážce nemůže opustit svou pozici a kdyby to udělal a někdo na to přišel schytal by ne moc příjemný trest. Jenom na něj kývl a potom se holčičky jen zeptal "co se stalo". Řekla mu to po cestě a když dorazili k místu, kam ho vedla uviděl jí. No, a popravdě na ní chvilku zíral, ale stejně by to nikdy nepřiznal.

"Jasně, jako jediná má v kasárnách pokoj sama pro sebe." Řekne mu a přidá k tomu i pro něj momentálně naprosto zbytečnou informaci. "A mohla by jsi mě tam prosím  dovést?" Zeptá se jí s úsměvem. Trochu ho překvapí když holčička bez, jakéhokoliv zaváhání přikývne. Asi si vůbec neuvědomuje, jak nebezpečná ta informace je. Je, ale pravda, že je to malé dítě asi je dobře, že si to neuvědomuje.

Opatrně se jí pokusí nějak chytnout a když jí omylem přejede rukou po boku všimne si, jak trochu zatají dech. Jako, kdyby jí tam něco bolelo. Trochu vyhrne košili, kterou má na sobě, aby se mohl podívat, co to je a zahlédne poměrně dlouhou sečnou ránu, která byla očividně sešita teprve nedávno. Radši jí košili zase shrne, tam kde byla a zastrká do kalhot. Potom jí vezme pod koleny a pod pažemi a dává si opravdu pozor, aby za žádnou cenu znovu nezavadil o ten bok. 

"Povedeš mě?"  Zeptá se zrzavé holčičky a ta jen přikývne a vydá se ke vstupu ze zahrad do kasáren. Tíha osoby, kterou nese není nijak zvlášť patrná a jemu to připadá celkem divné. Čekal, že bude těžší. Zároveň je za to, ale rád. Je lepší když je  lehčí než těžší. 

Tiše procházejí kasárnami a on následuje tu holčičku. "Kolik ti je?" Zeptá se najednou jen tak pro zajímavost. Je celkem vysoká. Tipnul by jí možná tak na devět. "Sedm," Usměje se holčička pyšně. "Kolik je tobě?" Zeptá se ho pak také. "Dvacet čtyři," Odpoví jí a v té chvíli se holčička najednou zastaví před nějakými dveřmi. "Tady?" Zeptá se pro jistotu. Holčička jenom přikývne a tak otevře dveře  a vejde do skromně zařízené místnosti a rovnou zamíří k posteli, kam jí uloží. 

Raději jí ani nezouvá boty. Přijde mu to moc osobní. Jenom přes ní přehodí pokrývku a otočí se k odchodu, holčička ho, ale zadrží. "Zůstaneš tady prosím a dojdeš mi do kuchyně říct jestli se probudila?" Pohlédne na něj holčička svými velkými kukadly a on nedokáže nic namítnout a tak jen přikývne a sleduje jí odcházet. Sám se usadí do křesla, které stojí v rohu místnosti a sleduje tu šípkovou Růženku.