hope

2.

S prudkým nádechem jsem se posadila a rozhlédla se okolo sebe. Seděla jsem na manželské posteli uprostřed prázdné místnosti. Obraz, který visel na zdi nebyla jediná neobvyklá a zvláštní věc. Barvy byly pestřejší než si pamatuji a zpěv ptáků, kteří létali okolo domu, byl nádherný. Jediné, co bylo nepříjemné bylo slunce, které mě na kůži silně pálilo. Jako by má kůže měla začít hořet.
Po pár sekundách jsem si všimla krásného prstenu, který zdobil můj prst. Nepamatuji si, že bych dostala prsten s modrým diamantem.

,,Zdravím, lásko." podle hlasu jsem nepoznala, kdo vkročil do místnosti. Ale, když jsem viděla ty ledové oči, ihned jsem ho poznala. Až na jeho hlas, který byl hlubší a hezčí něž obvykle.

,,Co se stalo?" poslední věc, kterou jsi pamatuji je zvláštní tekutinu v mých ústech. ,,Zemřela jsem, proč jsem..." podívám se na své ruce a následně na hybrida, který stojí přede mnou. ,,měla jsem být mrtvá! Já.. Já nechci, já nemůžu být upír!"

,,Jsi v proměně, stačí jediná kapka lidské krve a upír budeš navždy."

,,Nemůžu být upír! Nenapiji..." vůně lidské krve mě donutila svá slova šetřit. Černovláska, která stála v mém pokoji s rozkousnutým hrdlem mě vyváděla z míry. Krev jí tekla po tenkém krku, tep jí bil jako o závod a srdce totéž.

,,Neodoláš. Tahle krev tě dovádí k šílenství. Napij se." jeho dominantní hlas jsem vnímala jen málo. Krev stékající po krku dívky mě zajímala víc než cokoliv.

,,Nechci být takové monstrum, jako jsi ty, Niklausi. Tohle neudělám." pořád jsem si stála za svým, i když jsem věděla, že stačí málo a ta dívka přijde o život.

,,Napiješ se." dívka byla během pár sekund vedle mě. Její krk byl pár centimetrů od mých úst, které byly připraveny se napít. A také, že se napily. Špičáky se rychle zaryly do kůže bezmocné dívky, která padala na zem. Byla mrtvá.

,,Já jí zabila!?" popadala jsem se za hlavu a snažila se uklidnit své emoce, které byly desetkrát silnější.

,,Nebudeš takové monstrum, jaké si myslíš, že budeš." chtěla jsem na něj vychrlit nespočetně otázek, ale zvuk z chodby nás vyvedl z míry oba.

,,Co to bylo?" rozhlédla jsem se okolo sebe. ,,Kde to vlastně jsem?" mé otázky ignoroval a vydal se zjistit, kdo je v domě.

,,Rebekah, co tu děláš?" dívka ignorovala může, který na ni mluvil. Svojí pozornost věnovala mně.

,,Chtěla jsem se přesvědčit jestli je to pravda, bratře," oslovení, kterým ho oslovila mě víc než zaskočilo. ,,už ve svém životě nepotřebuješ hybridy, Niklausi?" dívka se otočila na svého bratra a vyčkávala odpověď.

,,Dal si přednost mně před hybridy?"

,,Nepotřebuji žádné krvavé hybridy." jeho věta není pravdivá, před tisíci lety zabil dívku mně podobnou pro jeho hybridy.

,,Odcházím."

,,Když vyjdeš z tohoto domu ven, zabiješ prvního člověka, kterého potkáš," jeho slova byla pravdivá. Ale představa, že musím být pod jednou střechou s hybridem mě děsila. ,,Rebekah tě dovede do pokoje, ve kterém zůstaneš."

,,Tak pojď. Ukážu ti tvůj pokoj," Rebekah se vydala po dlouhých schodech nahoru. Běžela jsem za ní a všímala jsem si každé maličkosti v tomhle domě. Například krásných obrazů, které byly vystavené po chodbách domu. ,,vítej ve svém království," rozhlédla jsem se po bílém pokoji, který nebyl ničím zajímavý. ,,musíš být hladová. Donesu ti krev z transfuzní přípravky." Rebekahy hlas byl podobný Niklausovu. Byli na sebe velice podobní. Až na jejich rozdílné chování.

,,Děkuji," poděkovala jsem ji a pomalu pila krev ze sklenice. Bylo to výborné a uspokojující, ale hrozila mě představa, že krev budu muset pít každý den. ,,Niklaus o své rodině nemluví. Máte ještě nějaké sourozence?"

,,Máme ještě.." ústa mírně otevřela a zadívala se za mě. Nejistě jsem se otočila a všimla si muže v saku, který pevně objímá Rebekahu.

,,Bratře?" jedno slovo a mě došlo, kdo je muž, který vyvedl dva sourozence z míry. Jejich bratr, Elijah Mikaelson.