hope

1.

Už po staletí na světě žije původní hybrid, který vraždí pro zábavu a potěšení.
Niklaus Mikaelson, jeden z největších zlosynů na Zemi a vůbec.

Lidé, kteří o nadpřirozeném světu ví, ho znají. Zná ho každý. Každý s ním chce být za dobře. I když je to zbytečné, zabije každého, kdo se mu postaví do cesty nebo se mu jen znelíbí.

Manželé Gilbert byli milující rodiče a milí lidé. Před rokem by mě nenapadlo, že se znali s původním hybridem. Jenže byli nuceni ho poznat, a to ne za milých okolností. Já je donutila. Přesněji, má krev je donutila.

Krev dvojnice je pro původního hybrida důležitá. A právě proto mě a mé přátelé Niklaus Mikaelson loví, protože chce mojí krev. Krev, která promění vlkodlaky na hybridy, na stvoření, která původnímu budou oddaní.

Rodiče a přátelé se mě snažili ochránit, bojovali za mě, a to celý rok. Přátelé, kteří jsou upíři, čarodějky a vlkodlaci proti původnímu hybridovi nemají šanci.
A to i moji rodiče neměli.

Před měsícem zemřeli, Niklausovou vinnou. Dostalo se k němu, že mají zbraň, která ho dokáže zabít. Proto je zabil, bál se o svůj život.

Za poslední rok jsem se o Niklausovi dozvěděla spoustu věcí. Jedna z nich je že se vždy objeví ve chvíli, kdy to nejméně nečekáte. To je jeden hlavní důvod, proč jsem na cestě do svého domu z večerní procházky.

Žiji s tetou Jennou, která o nadpřirozenu nic neví. Damon Salvatore ji ovlivnil. Je pro ni bezpečnější, když neví o původním hybridovi.
I když neví, že můžu být v nebezpečí na každém kroku, stále o mě má strach. Protože jsem její poslední rodina.

,,Jenno, jsem doma. Dorazila jsem dříve."

,,Jsme v kuchyni," Jenna se nezmínila, že čekáme návštěvu. ,,navštívil tě jeden z tvých přátel, je to.."

,,Niklaus." zastavím se a zpozorním, když si všimnu vysokého muže s očima jako led a děsivým úsměvem.

,,Eleno." rychlým krokem se vydal k mému tělu. Jenna ho s úsměvem pozorovala. Ovládl ji. Náhrdelník, který jsem jí dala s železníkem uvnitř si dnes nevzala.

,,Niklaus tě přišel navštívit. Říkal, že je to tvůj přítel a chce si s tebou promluvit, tak jsem ho pozvala dál." vysvětlí mi Jenna.

,,Děkuji, Jenno. Říkala jsi, že ráno vstáváš do práce, tak už můžeš jít. S Niklausem si promluvím." věnuji jí úsměv a polibek na tvář.

,,Uvidíme se ráno." Jenna odejde do svého pokoje a nechá mě s Niklausem osamotě.

,,Co tady chceš?" položím otázku, na kterou znám odpověď. Ale i přes to ji zodpovím.

,,Přišel jsem si pro něco, co patří mně," postaví se za mé tělo a jemně odhrne vlasy, které mu překážely na mém krku. ,,tvoje krev, lásko."

,,Co uděláš teď?"

,,Hmm," objevil se přede mnou s jeho děsivým úsměvem a pohrával si s mými vlasy. ,,zabiju tě."

°

Pomalu otevřu oči, které mě pálí kvůli ostrým paprskům slunce. Navlhčím si rty, které nutně potřebují zvlhčit. Rukou se snažím upravit vlasy, které mi padají do obličeje. Ale nedosáhnu dál než na bradu. Ruce mám svázané provazem, který mi braní v pohybu. V nich mám zapíchlé jehly, které mi odebírají krev. Což mě vyleká, začnu sebou házet na strany a snažím se jakým kolik způsobem dostat z provazů.
Po chvíli snažení se, se mi zamotá hlava, proto přestanu a podívám se na zem. Všimnu si transfuzní přípravky, která je plná mé krve. ,,Ne, ne!" i přes bolest hlavy sebou začnu znovu házet.

,,I kdyby jsi se z těch provazů dostala, okolo je desítka upírů. Nevyvázla by jsi z toho živá." nadskočím, když uslyším arogantní hlas hybrida.

,,Umři v pekle, Niklausi." poraženě vydechnu a zakloním hlavu na stranu.

,,Už to nebude dlouho trvat." přiblíží se k židli, na které jsem uvězněná.

,,Nechceš být sám, proto se musíš pojistit hybridami, kteří ti budou oddaní. Bojíš se být sám, rodina tě opustila. Nechceš zažít další ztrátu a pocit samoty, který tě užírá. Zemřu s tím, že jsem pomohla Niklausovi Mikaelson." zachraptím a stěží se mu podívám do očí.

,,O mé rodině nic nevíš," narovnal se. ,,přeji sladké sny, Eleno."

Neměla jsem sílu mu odporovat a bránit se. Okno s bílými závěsy vypadalo zajímavěji než původní. Proto jsem se z něj zahleděla a pozorovala stromy.

Po pár sekundách jsem začala být slabší, nedokázala jsem narovnat hlavu a rozhlédnout se po místnosti. I když jsem poznala, že mi nezbývá moc času, pořád jsem zůstala silná a před původním jsem nedala najevo svůj strach ze smrti.
Začala jsem vzdávat boj o svůj život, věděla jsem, že si to původní nerozmyslí, protože pro něj byli hybridi velice důležití.

Když jsem byla smířená se smrtí, zavřela jsem své oči a myslela na své rodiče, se kterými se brzy znovu setkám.