TAXI DRIVER || gay story

Part 2: MUSIC

,,Proč tě vlastně vyhodili z práce?" zeptám se ho po chvíli, co jedeme v nepříjemném tichu.

,,To je dlouhý příběh," řekne a než stihne pokračovat, přesvědčím ho, že času máme hodně. A opravdu, zrovna v té chvíli zase chytneme červenou a musíme zastavit.

,,No, takže zjednodušeně," začne a já na něj hodím rychlý pohled, než ho upřu zpátky před nás, ,,několikrát jsem přišel do práce pozdě, což se našemu vedoucímu už tak zrovna dvakrát nelíbilo, no, ale jednoho dne jsme tam měli takovou speciální kontrolu a všichni tam museli být o hodinu dřív a to bych samozřejmě nebyl já, abych zase nezaspal a nepřišel jako normálně až na osmou, kdy už na mě přede dveřmi čekal nasraný vedoucí."

Rozesměju se, i když by mi ho asi mělo být líto.

,,Nesměj se, byl z toho fakt pěkný průser," řekne, ale sám se tomu směje.
,,Vedoucí mě seřval, chvíli mi trvalo, než mi došlo proč, a pak jsem byl do hodiny venku. A bez práce."

,,Jenom kvůli tomu, jo?" zeptám se.

,,Jo."

Obdivuhodně hvízdnu.,,To je teda přísný."

,,To mi povídej," odpoví on,,, ale mně se tam stejně moc nelíbilo. Nevycházel jsem tam zrovna extra s ostatními."

Nadzvednu nad jeho odpovědí obočí, ale nijak to nekomentuju. Na semaforu naskočí zelená.

,,Kde vlastně pracuješ ty?" zeptá se.

,,Nesmíš se mi smát."

,,Proč bych to dělal?" Zní pobaveně.

,,Není to kdoví co," odpovím a jeho to rozesměje.

,,Jsem Uber řidič. Myslíš si, že to je kdoví co?"

,,Pravda no," přikývnu, ,,ani jeden z nás se nemá čím chlubit." Na chvilku se leknu, že jsem ho urazil, ale on se tomu zasměje, takže si úlevně oddechnu.

,,Co teda děláš?" zeptá se s upřímným zájmem.

,,Pracuju v jednom stánku s kebabem," odpovím a čekám smích nebo nějaké nepříjemné poznámky, které se obvykle dostaví, ale nic z toho neslyším.

,,To není zase tak hrozný," řekne pomalu a mě tím upřímně pobaví.

,,Krájím maso a zeleninu," dodám na upřesnění, aby pochopil, že to hrozný JE.

,,No a co, to je přece fajn," odpoví a věnuje mi povzbudivý úsměv, který bych radši, aby nedělal, protože se mi z něj podlamují kolena. Teda já sedím, takže to úplně nejde, ale chápete, jak to myslím. ,,Někdy tě tam přijdu navštívit."

Nervózně se usměju. Představa, že ho ještě někdy uvidím je mi víc než příjemná, ale to mu nepřiznám. ,,To by bylo fajn," odpovím.
Ještě chvíli si povídáme o mojí práci, než se zeptá o přesnou adresu, aby se u nás někdy mohl stavit na jídlo.

Cesta utíká překvapivě rychle a už se blížíme k mé čtvrti. Jsem zrovna zaujatý posloucháním jednoho zážitku, co mi Kristián vypráví, že si sotva všimnu, když zastavíme.

Teprve, když Kristián přestane mluvit a místo toho s otevřenou pusou pohlédne na kolonu aut před námi, donutí mě to vrátit se zpátky do přítomnosti a podívat se taky. Překvapeně zalapu po dechu a pak se se zamračením svezu po sedadle. Vím, že v televizi ráno říkali, že se má tenhle úsek opravovat, ale takovouhle zácpu jsem teda nečekal.

Na začátek kolony sice nevidím, protože pokračuje za zatáčkou doprava, ale jen z toho, co vidět můžu, to vypadá alespoň na hodinové zdržení. Kristián šlápne na brzdu, auto zastaví a vypne se motor. Zalovím v tašce pro flašku s pitím a povzdechnu si. ,,Ach jo, dneska fakt není můj den."