TAXI DRIVER || gay story

Part 4: TELL ME

Řeknu ano. Samozřejmě, že řeknu ano, protože jak bych si mohl nechat ujít takovou příležitost. Kafe a zmrzlina zadarmo a ještě s takovým krasavcem.

Hned se však musím praštit do hlavy. Nebylo by to sice poprvé, co jsem se zamiloval do hetero kluka, ale slíbil jsem si, že už se to nikdy nestane. Ta bolest a smutek, který přijde pokaždé, co mě ten kluk odmítne a pak ho o dva dny později vidím líbat nějakou holku, je až moc silná.

Už nikdy víc, slíbil jsem si před pár týdny. A tak to taky hodlám dodržet.

,,O čem přemýšlíš?"

Škubnu sebou, když si uvědomím, že jsem se zase na chvíli zamyslel a přestal vnímat přítomnost.

,,Jak už se těším na to kafe," řeknu první, co mě napadne a naoko nedočkavě si přitom promnu ruce. Tajně doufám, že mi moji lež uvěří. Na chvíli to vypadá, že pochybuje, ale pak sotva znatelně kývne.

,,To jsme dva," zasměje se, sjede pohledem na moje ruce a pak zpátky k mým očím. Věnuje mi úsměv, při kterém se mu okolo očí objeví vrásky a pod kterým bezpochyby roztaje i ta nejdrsnější duše. Naše pohledy se na chvíli setkají a já se ztratím ve tmě jeho hnědých očí, jež mě podivně uklidňuje, ale dovolím si to jen na vteřinku a pak rychle uhnu pohledem.

Pohlédnu dopředu a rozhlédnu se po městě, které jsem z oken auta schopný vidět. Na obou stranách vidím hned několik velkých billboardů a hned si vzpomenu, jak je ještě před rokem chtěli všechny sundat. Očividně se to nepovedlo.

Na chvilku se zasním, když si všimnu velkého plakátu na Colours Of Ostrava. I když tam letos podle mého názoru není tolik skvělých zpěváků, strašně rád bych se tam podíval.

,,Jedeš na Colours?" zeptá se mě Kristián, když si všimne, kam koukám.

,,Chtěl jsem, ale nakonec asi ne."

,,Proč ne?"

Pokrčím rameny. ,,Není tam letos moc interpretů, co bych znal a poslouchal, tak jsem uznal, že to nemá smysl."

,,A taky nemám prachy a šetřím," dodám se smíchem a jsem rád, když vidím, že to Kristiána pobavilo.

,,Taky letos nejdu," řekne, když už se přestane smát, ,,třeba půjdu příští rok, pokud tam bude někdo, koho mám rád."

,,Asi tak," souhlasím. Věnujeme si rychlý pohled.

Nastane trapné ticho, kdy ani jeden z nás neví o čem mluvit a tak se k němu otočím zády a dívám se z okna. Kristián zase naladí rádio, ale přesně podle mého očekávání, to brzo vzdá a radši ho vypne. Zničehonic dostanu žízeň a chci si vytáhnout flašku vody, když si vzpomenu, že jsem ji už vypil. V duchu zanaříkám.

,,Pověz mi ještě něco o sobě," přeruší Kristián ticho, ,,pořád o tobě skoro nic nevím."

,,To já taky ne," podotknu na oplátku.

,,Tak začni a já ti o sobě pak povím, cokoliv tě bude zajímat."

,,Proč tě to tak zajímá?"

,,A co jinýho bys tady chtěl dělat?" Řekne, možná ostřeji než zamýšlel. Když pokračuje, jeho hlas je už o poznání jemnější. ,,A taky jsem prostě zvědavý."

,,Tak mi řekni, co tě zajímá a já ti na to odpovím," navrhnu, ,,nechce se mi přemýšlet."

Kristián se tomu zasměje a já se spokojeným úsměvem zavřu oči, protože vím, že tady jsem v bezpečí. A taky jsem už unavený. Ale na to na jak hrozný den to ze začátku vypadalo, mám překvapivě dobrou náladu. Trpělivě čekám, na co se Kristián zeptá.