Ztroskotanci civilizace

VII.

Je ráno a já ve stádiu těsně před upadnutím do hibernace. Ospale mžourám, u boku a u nohy mě zatím příjemně hřejí funící hromádky, které se po zachrastění pytlem sucharů stanou psy. Nedaleko mé postele vnímám rozmazané obrysy napůl vybalených věcí v útrobách kufru a kolem něj.
Je ráno a je to můj druhý den v novém bytě. Zítra nastupuju do školy.
Nejvyšší čas nakoupit všechny pomůcky. V duchu vypočítávám, co všechno potřebuju. Plničku - protože jsem si nikdy nedokázala zvyknout na normální reklamní propisky, velký bílý sešit do chemie a bioly, něco malého a linkovaného na základy společenských věd a dějepis, armádu tužek…
"Dobrý ráno, Týno," zašeptá přes pokoj Sivin hlas.
Překvapeně zamrkám údivem a rozespalý hlas proti mé vůli vydá prapodivné zamručení. "Dobré," syknu. Chvíli je ticho, mozkem mi vrtá jedna věc. "Jak jsi poznala, že jsem vzhůru, když to ještě pořádně nevím ani já sama?"
Několik vteřin nedostávám odpověď, jako by si ji hnědovláska rozmýšlela. "Přestala jsi chrápat," oznámí mi posléze.
Sakra. Tohle jsem o sobě nevěděla. Rozpačitě se zavrtím. "Uh, omlouvám se," zamumlám.
To už zašustí i Nortova deka. "Nechrápeš. To Siva tady řeže dříví, že slyší sama sebe."
"Ty vlastně nevíš, jak si přivydělává, že?" Ilyův zpěvavý hlas. Začíná to tu ožívat.
"Netuším."
"Platí jí dřevorubci za to, aby to aspoň znělo, že něco dělají."
S Nortem zároveň tlumeně vyprskneme, zatímco dřevorubecká kulisa popadá své včerejší svršky a s obdivuhodnou přesností palby mě zasahuje triko, Ilya kraťasy a Norta ponožky.
Odtáhnu si ho z obličeje, zmuchlám do kuličky a hodím někam doprostřed pokoje. Sam několikrát klepne ocasem o matraci.
"Do háje, ty ponožky jsou zbraň hromadného ničení," ucedí Norto, vykloní se ze své vrchní palandy poschoďové postele a mrskne je pod sebe do obličeje jejich majitelce, která se zmůže už jen na chabý protest.
Natáhnu se pro mobil, je skoro osm hodin. "Bože. Zítra touhle dobou po sobě budeme trapně pokukovat s novými spolužáky," odfrknu si, ale trochu mě u srdce píchne nervozita. Nikdy jsem nepatřila k těm oblíbeným - na to jsem příliš neprůrazná, plachá a tichá. Vzhled tomu taky nepomáhá. Po mamce jsem zdědila velké - skoro až soví - hnědé oči, tenké rty, plochou hruď, přehnaně široké boky a mizerný metr šedesát od chodidel po kořínky nehezkých roztřepených vlasů světle hnědé, skoro šedé barvy.
Následkem toho všeho si nesu pár jizviček po šikaně. Základní školy umí být drsné.
Přese všechno mě tahle šílená parta přijala s naprostou samozřejmostí, ačkoliv si nechává svá tajemství. Jako by vůbec nebyli zvyklí soudit odchylky.
Podrbu křížence shiba-inu za hebkým ouškem a ten do mě na oplátku ňuchne suchým, teplým čumákem.
"Neboj, zítra to zvládneš," špitne Lunriel, jako by mi viděla do duše. Možná to dělá ten její pohled, vždycky tak přetéká emocemi. Mám pocit, že je to to nejempatičtější a nejzvláštnější děvče na světě.
"Jasně, a jestli se na tebe někdo křivě podívá, řekni a Norto ho kopne," uculí se Siva.
~ Patetický žblebt - už teď začínají vyplňovat snad každé prázdné místečko v mém srdci. ~