Ztroskotanci civilizace

III.

V okamžiku, kdy získám dojem, že jsem všechny poznala, se mi otře o bok vysoké, velice štíhlé tělo. Trochu jako přelud. Chvíli mi dokonce onen dotyk přijde zcela absurdní. Vím jen, že je to zvíře. Saténovou hebkost jeho srsti cítím i přes oblečení.

Otře se kolem mě znovu a já spatřím hnědý žíhaný hřbet, dlouhý čumák, drobné uši a velice dlouhé nohy.

Ostatní ztichnou a zvíře, ten podivný vysoký pes, mě probodne pohledem čistě jantarových očí. Už ten samotný pohled mě varuje, ať se neopovažuji pohnout. Štíhlé tělo kolem mě krouží, přeměřuje si mě. Prohlížíme se navzájem. Jsme jako zrcadlo, naše nedůvěřivé výrazy a napjatá těla jsou tatáž. A náhlá tichá atmosféra všemu ještě dopomáhá.

Tento pes je o tolik jiný než malý Sam. Nemá potřebu si mě očichat, jeho krok není téměř slyšet. Cítím, že čte mé myšlenky a mou osobnost. Ten jantar jisker jeho očí se náhle rozpíjí celou mou bytostí a vsakuje i do nejniternějších tužeb.

Působí elegancí egyptských poslů a nestvůr, co provádějí mrtvé duše do podsvětí a střeží je na jejich cestě k trůnu bohů.

S padlými sekundami si zvíře nakonec olizuje štíhlé čelisti a mokrým čenichem se dotkne mé dlaně, až překvapeně ucuknu. Vzápětí jej však jemně pohladím po hlavě. A tehdy se svět opět rozhýbe.

"Hodná, Neqi," pochválí psa s širokým úsměvem Siva, když přejíždím po jeho hnědočerné srsti.

A usmívám se i já, protože se na nic jiného nezmůžu.

"Tak, teď nás znáš definitivně všechny," podotkne Norto.

Tmavovláska se na něj ohlédne, pak však zase ulpí jiskřivým hnědým pohledem na mě. "Tohle je Neqi. Nortova chrtice. Viděla jsi někdy opravdového chrta?" ptá se a v hlase má podtón pýchy.

Zavrtím hlavou a přejedu dlaní po fenčiných vystouplých žebrech.

~ Informace pro vás: Chrti působí jako mystická stvoření prvních pár minut. Pak už to jsou jen přátelské hromady kostí pod kůží s dlouhýma nohama. ~

"Tohle," rozpřáhne v téměř tanečním gestu Ilyo ruce, "je naše ložnice!" Nemohu si nevšimnout melodického tónu jeho hlasu, kdy klade důraz na zvláštní slabiky a zní, jako by měl každou chvíli začít zpívat. Vnímám husí kůži, která mi z toho bezděky naskočí na pažích a vzadu na krku.

"Běž," postrkuje mě Lunriel, takže krátkým krokem přeci jen váhavě do dalšího pokoje.

Jde o dost velký pokoj s prosklenými dveřmi na balkon a velkým oknem. Celá místnost je zalitá zlatým, pozdně letním světlem. To ji dělá tak nádhernou, že se mám chuť rozesmát a cítím, jak se mi do žil vlévá euforie.

Není zde prakticky žádný jiný nábytek než postele, poličky a skříně.

První postel je poschoďová u zdi, kousíček od balkonových dveří. Při pohledu na druhou ztrácím řeč.

Je manželská, což mě zas tak nezaráží. Ztrácí se však v džungli. Z police nad ní visí listnaté šlahouny končící metr nad polštářem, kolem ní, hlavně na pravé straně více u zdi, je několik květináčů, ze kterých vyrůstají ty největší pokojové rostliny, co jsem kdy viděla.

"Lunina džungle," zkonstatuje suše Norto. Pak však ukáže na poslední postel v pokoji. "Ta je tvoje."

Překvapeně zamrkám. "Tak velká?" vyhrknu. Něco takového jsem opravdu nečekala.

"Lunriel si myslí, že občas ti bude připadat i moc malá," poznamená jemným hlasem světlovláska.

"Lun, šc!" dá jí se smíchem před ústa ruku Siva, když na ně vrhnu zmatený pohled.

V ten okamžik se však na mou postel vyhoupne s poťouchlým leskem v očích Nequi a Sam ji během pár sekund následuje.

Napadá mě, že meme stránky by tuto situaci nepochybně zužitkovaly.

"Aha," zkonstatuju tiše.