Ztroskotanci civilizace

I.

"Pořádný život někde musí začít," říkávala vždycky máma. Je to jedna z věcí, ve kterých jí opravdu nemohu nevěřit. Ač už z faktických důvodů, že bez začátku opravdu nic není, nebo prostě z toho, že svou mámu mám ráda a toho, co mi říká, si vážím a ctím to.

Jednou z rad, které mi dala, bylo i to, že mám chodit tudy, kudy mě vede srdce. O to složitější byl výběr střední školy. Skončila jsem o sto padesát kilometrů dál. Na údajně jednom z nejkvalitnějším gymnáziu republiky. Ve studijním bytu.

Uvažuji, kolik novopečených středoškoláků se teď cítí stejně jako já, když zakláním hlavu a snažím se přes hřející letní slunce dohlédnout na střechu fádně šedivého domu mezi úzkými uličkami. Jeho strany lemují garáže, z jejichž horkých střech se odráží bílé a zlaté světlo.

Pohledem kloužu po rovné střeše, velkých oknech s širokými parapety, na několika místech oloupané omítce, vstup lemovaný dvěma betonovými bloky s květinami.

Přes rty mi přeběhne jeden z ani příliš nadšených, ani smutných úsměvů.

Dlaň se mi spolu s prsty zkroutí v bezděčném gestu. Lusknu, poslouchám, jak se plný zvuk rozteče kolem mě a zmizí.

Uvědomuji si, že tohle je velký krok v mém životě. Na tuto chvíli budu vzpomínat. Proto si v hlavě vytvářím scénář, jak se chovat.

V duchu vytahuji z kapsy kalhot zápisník a představuji si, jak do něj píši jednu z nezbytných krátkých poznámek.

~ Jeden malý bezvýznamný fakt - cítím tady dobrodružství. ~

Dle mé mizerné filosofie se všechny vzpomínky skládají z těchto útržkovitých vět. Ráda sbírám věci. Někdo známky, mince či minerály. Jsem sběratelkou fragmentů své vlastní mysli.

Chápete, ne?

Alespoň to vážně dobře zní. Pro mě.

Kolečka kufru s mými osobními věcmi drkotají o dlážděný chodník, do jehož mezer jsou zastrkány nedopalky a neidentifikovatelný maras. Přeji si, abych už kufr táhnout nemusela. Je hlasitý a budí pozornost, což nebylo nikdy jedním z mých životních cílů.

Všímám si dlaní a nosu nalepených na vnitřní straně jednoho z oken prvního patra, což mi přijde docela vtipné. Do doby, než mi dochází souvislosti. V prvním patře budu bydlet já.

Spolubydlící mě už vyhlíží. Mám pocit, že dlaně a obličej patří jednomu z nich.

V hrdle cítím bušící srdce, když vleču kufr dovnitř a opakuji si, co dělat a říkat při seznámení se s dalšími čtyřmi lidmi.

Ať už jsem si chvíli seznámení představovala jakkoliv, vždy jsem v myšlenkách koktala a byla nejistá, ostatně jako vždy při takových situacích.

Ahoj, jsem Kristýna a je mi šestnáct. Klišé.

Jmenuji se Kristýna Rašková a je mi šestnáct let. Fádní.

Čau blbouni, říkejte mi Týno a jsem ta, která se ode dneška bude každou noc živit vaší krví, se s tím smiřte. Pokud bych se představila takto, zapadla bych mezi ně nejlépe.

Jenže kdo to tehdy mohl vědět?

Ta jména jsou taková, která splynou v seznamech i s davem. Tyto myšlenky mi běhají hlavou, když si čtu jejich jmenovky přilepené pod zvonkem. Lukáš, Helena, Martin, Adéla, příjmení vyhodnocuji jako nedůležitá. Pozvednu ruku a přiložím ji na drobnou modře zářící diodu. Do uší se mi zaboří zacinkání.

"Je otevřeno!" houkne hluboký mužský hlas.

Nadechnu se, plynule vydechnu, narovnám v zádech, vezmu za kliku dveří svého druhého domova a s tichým vrznutím je otevřu.

Těsně předtím si všimnu hlubokých drápanců v jejich dřevě.

Ráda bych vyjádřila úctu historikům za jejich schopnost všímat si drobností a vytvářet s jejich pomocí souvislosti. Možná by mi díky tomu všechno došlo o něco dřív.