Zachraň a buď zachráněn/ Snarry

{30}

Když Severus pozoroval mladého mentora, jak se okouzleně zastavuje u každého tvora, cítil se zvláštně. Jeho nitro zaplavovalo příjemné chvění a na jeho rtech se usadil úsměv. Měl dojem, že teprve dnes vidí Harryho takového, jakým doopravdy je. Aniž by tušil, že Harry cítí totéž, troufal si dnešní den označit za nejlepší za dlouhé roky.

Procházeli se od ohrady k ohradě a u tvorů, které Harry neznal, mu Snape poskytl potřebné informace. Byl nadšený, že mladík poslouchá s opravdovým zájmem. Na malý okamžik se pozastavil nad Harryho životem. I z toho mála co věděl, mu bylo jasné, že rozhodně nevyrůstal obklopen rodičovskou láskou. Přesto se z něj nestal pravý syn svého otce. Pokud byla pravda, že byl podoben na svou matku, muselo se jistě jednat o opravdu úchvatnou ženu.

Postupně se dostávali k areálu nebezpečných tvorů a Severus zpozoroval, že se mladíkova nálada změnila. Zájem ho neopustil, ovšem nebylo v tom ono nadšení, které pozoroval u ostatních expozic. Nehodlal to nijak komentovat, dokud se však nedostali ke kleci s mantichorou. Harry stál velice blízko u mříží a pozoroval mantichoru se zvláštním výrazem ve tváři.

„Mám ten dojem, že mantichoru nevidíš poprvé.”

Harry se pousmál, ale ke šťastnému úsměvu to mělo hodně daleko.

„Když jsem byl malý, účastnil jsem se jedné z otcových seancí, kde chovali v ohradě mantichoru. Otec mě k ní strčil.”

Severus nevěděl jak na tohle prohlášení zareagovat. Vzedmul se v něm opět neskutečný vztek na Harryho otce, ale to mladíkovi asi těžko mohl říct. Mentor však odtrhl zrak od zlověstně vyhlížejícího tvora a zahleděl se s opravdovým úsměvem na Severuse.

„Tomu neuvěříš, ale dostal jsem nehoráznou chuť na kafe. Dá se tu něco takového sehnat?”

Snape zmateně zamrkal a pak si uvědomil, že by si vlastně taky dal dobrou kávu.

„Kousek odtud je taková malá kavárna. Mohli bychom tam zajít, jestli chceš?”

Harry na tváři vykouzlil další upřímný úsměv a přikývl. Ke kavárně došli mlčky, každý utopen ve svých myšlenkách. Možná právě to bylo důvodem, že Severus, jako pravý gentleman, podržel Harrymu dveře. Ten, s lehkým ruměncem ve tvářích, tiše poděkoval a vstoupil do kavárny. Severus ho zavedl ke stolu a jakmile si objednali kávu, zadíval se na Harryho zvláštním zamyšleným pohledem.

„Děje se něco?”

„Ne, jen jsem se zamyslel nad něčím, co není zrovna vhodné vytahovat.”

Harry se opřel a založil si ruce na hrudi. Jeho obočí vylétlo vzhůru a tvář mu ozdobil úšklebek.

„Zástupce Snape se zamýšlí nad tím co je a není vhodné? Toho jsem si tedy nevšiml."

Severus se zamračil, ale nijak nereagoval a Harry si povzdechl.

„Dokázal jsem se smířit s tvým sarkasmem i značnou nechutí k naší spolupráci. Byl jsem ochoten odhodit své obvyklé chování, abychom se nehádali. Myslím, že nějakou nevhodnou otázku či myšlenku už opravdu zvládnu, Severusi.”

Snape se přestal mračit, ale stále si nebyl jist, zda je opravdu dobrý nápad se ptát. Harryho pohled plný odhodlání a klidu ho však přesvědčil.

„Jen by mě velmi zajímalo, jak se dítě může dostat od mantichory? Je to téměř nemožné u mocných kouzelníků, natož u dítěte!”

Mladý mentor byl rád, že jim servírka právě přinesla kávu a on měl chvíli času zvážit, zda Snapeovi věří natolik, aby mu pravdivě odpověděl. Došel k názoru, že ano.

„Má matka byla z mudlovské rodiny, přesto se u ní vyskytla jistá zvláštní moc. Zdědil jsem ji a u mantichory ji použil. Bohužel, od smrti matky, tahle dovednost, jak se zdá, zmizela. Teď já. Co se stalo po Prolelia ludo takového, že mého otce natolik nenávidíš?”

Severus však mentora nevnímal a vypadal znepokojeně, když pozoroval cosi za Harryho zády.