Zachraň a buď zachráněn/ Snarry

{43}

Stál u okna a pozoroval množství lidí proudících k aréně. Poprvé za svůj život měl strach ze selhání. Ne kvůli vzteku ze strany otce, ale ze strachu o své okolí. Několikrát si svůj plán prošel bod po bodu, zvažoval i jiné možnosti, ale stejně nakonec zůstal u původní verze. Zapracoval do ní i střet s mozkomorem a snažil se myslet pozitivně. Musel se sám sobě smát. Jak může myslet pozitivně, když za chvíli zahodí celý svůj život? Takhle nad tím nepřemýšlel, nemohl si to dovolit. Povzdechl si a otočil se k odchodu, když zahučel krb a z něj vystoupil muž, kterého by rozhodně nečekal. Dalo mu spoustu práce zachovat typickou chladnou masku.

„Severusi. Jak milé překvapení.”

Do svého hlasu vložil veškerou aroganci a tvrdost, kterou v sobě našel.

„O tom nepochybuji. Přišel jsem se pouze ujistit, že jsi nezapomněl na náš poslední rozhovor.”

„Ach, jistě. Jsi tak laskav, že mi hodláš připomenout, jak rád mě zabiješ, pokud se Thomasovi něco stane. To je opravdu milé.”

Harry měl pocit, že ho někdo nadopoval veritasérem, které se mu snažilo rozežírat vnitřnosti, když mluvil jako kdyby mu na Severusovi ani za mák nezáleželo. Aby se trochu uklidnil, přešel ke stolu, o který se ležérně opřel a založil si ruce na hrudi. Jeho srdce křičelo, ať s touhle hrou přestane, ale mozek ho zdárně přehlušoval.

„Jsem rád, že si rozumíme.”

Na malou chvíli to vypadalo, že Severus odejde, ale on pokračoval.

„Řekni mi Pottere, jak dlouho jsi trénoval ten svůj herecký výkon?”

„Nebuď směšný, Severusi. Celý můj život je jen velká hra, proč bych zrovna kvůli tobě měl trénovat? Proto, abys měl pocit důležitosti?”

Rána byla čím dál větší a Harry měl pocit, že s každým dalším slovem mu někdo v hrudi otáčí nožem.

„Jistě, málem bych zapomněl, že Potter je prostě nejlepší. Jak jsem si mohl myslet opak.”

Poslední rána a pak jistě odejde, aby se Harry mohl vzpamatovat. Nadechl se a na tváři se mu usadil zlověstný úšklebek.

„Jsem prostě syn svého otce.”

Severus zblednul vzteky a zaťal ruce v pěst.

„Měl jsem tě nechat chcípnout!”

Natahoval se po letaxu, ale slova mladého mentora ho zastavila.

„Sobě ani Thomasovi bys tím nepomohl. Měl bys vědět, Severusi, že pro mě smrt není trestem, ale požehnáním. Celé roky čekám, kdy se bude opakovat situace a tentokrát smrtící kletba zasáhne svůj cíl. Jak se zdá, tento úděl mi nebyl přán. Teď bych byl rád, kdybys opustil můj pokoj. Chci mít klid.”

Severus vhodil letax do krbu a vstoupil do zelených plamenů. Než zmizel, stihl koutkem oka zaznamenat, jak mladý mentor sedí na zemi s hlavou v dlaních. Jeho strach o synovce však podivnou scénu odsunul do pozadí a Severus se nad tím ani nezamyslel.

Do poslední chvíle seděl Harry s hlavou skloněnou a snažil se uklidnit. Netušil jak těžké bude stát Snapeovi tváří v tvář a dělat ze sebe stejnou zrůdu jakou je jeho otec. Seděl by tak nejspíš mnohem déle, kdyby se v jeho pokoji neobjevil ředitelův domácí skřítek.

„Pane Pottere, za patnáct minut začíná soutěž.”

Harry zvedl hlavu a zamlženým pohledem se zadíval na skřítka.

„Děkuji. Už jdu.”

S námahou se zvedl a oblékl si plášť. Rychlým pohybem zkontroloval obsah kapes. Znal pravidla soutěže, takže měl pouze pár minut na započetí svého plánu. Když vstoupil za Thomasem do stanu, okamžitě poznal, že je hoch nervózní. Stál tiše za jeho zády a vyklepl z rukávu svou hůlku. Téměř neslyšně zašeptal omluvu.

„Snad mi odpustíš, Thomasi.”

A zamířil hůlkou  na chlapcova záda.