Píseň Míru

Nucený souhlas

,,Sayuri, posaď se prosím." Řekl jí otec.

Sedla si před otce a čekala, co jí chce říct. Znovu bojovala, bylo jí jasné, že se to bude týkat toho.

,,Dvě věci, má dcero. Za prvé, ty tvoje boje. Musí to už skončit...."

Sayuri jenom převrátila očima a ignorovala, co dál říkal. Bylo to pořád to stejné do kola. Jak dělá ostudu rodině, že by žena neměla bojovat, zmiňovaní, jak přišla o oko. A tak dále. Byly to pořád ty stejné řeči.

,,Sayuri posloucháš mě?" Řekl otec přísně, neznělo ani jako otázka.

,,Ano otče." Řekla potichu a podívala se na něj. Vypadal vážněji než obvykle.

,,Tak co jsem říkal?"

,,Abych přestala bojovat." Povzdechla si

,,A?"

,,A?" Nechápala.

,,Takže neposlouchala." Povzdechl si otec. Měl pocit, že je to s ní už marné. ,,Chci tě provdat."

Sayuri se na něho nechápavě podívala. ,,Provdat?"

,,Ano, tvůj budoucí muž už je na cestě sem a ty si ho vezmeš. Ať aspoň něco uděláš pro rodinu."

Sayuri se hrnuly slzy do očí. ,,Já se ale nechci vdávat."

,,Je to kvůli rodiny a našeho klanu. Prokaž tuhle laskavost. Náš klan upadá, není nás už moc. Potřebujeme další potomky." Zamračil se otec. Tím chtěl dát najevo, že jeho slova myslí smrtelně vážně.

Sayuri se zamračila stejně. To ale z důvodu, že v ní vřel vztek.

,,Sayuri, prosím." Řekla matka smutně. Byla z ní nešťastná. Bála se o ní. Nechtěla, aby bojovala. Chtěla, aby vedla život normální ženy.

,,K tomu mě nemůžete nutit!" Vykřikla Sayuri a slzy ji tekly po tváři.

,,Jsme tví rodiče, můžeme!" Řekl otec se zvýšeným hlasem.

Sayuri zatínala pěsti i čelist. ,,K tomu mě nikdy nepřinutíte!" Rychle se zvedla a odešla.

,,Vrať se! Ještě jsem neskončil!" Křičel na ni otec.

Ignorovala ho a vyšla ven. Nedokázala tam být už ani vteřinu. Svatba? To myslí sakra vážně? Kdo by ji chtěl s jejími jizvami a slepým okem? Tohle ji ale ani tak netrápilo. Nechtěla se vdávat. A už vůbec ne z donucení.

Jedním si byla jistá. Domů se už nevrátí. Raději zemře, než aby si vzala nějakého důležitého cucáka. Nikdy ji nějak nezáleželo na klanu, chtěla být vždycky sama za sebe. Dělat to, co ona považovala za správné. Proto bojovala. Válka ji nepřišla správná.

Otec ji vždycky shazoval. Říkal ji, jak je slabá. Pobila tisícovky nepřátel. Sama. Ne vždycky z toho vyšla bez zranění, ale přežila a její nepřátelé padli. Nebyla slabá, jak otec říkal.

Vždycky chtěl syna, ale máma mu ho už dát nemohla. Měli jen ji. A očividně to pro oba bylo velké zklamání. Pro otce jistě větší, s matkou ještě nějak vycházela. Od doby, co přišla o oko, viděla i v jejich očích zhnusení.

Jenom chvíli nedávala pozor a stalo ji to oko. Nevidí na něj a jizva stále občas bolela. I přesto dokázala bojovat. Brali ji kolikrát jako snadný cíl.

,,Je to jen hloupá holka, tu zabijeme snadno, nebo ji použijeme jinak."

Tohle bylo nejčastější, co slyšela. Mysleli si, že je slabá, že s mečem neumí. Chtěli ji zabít, nebo si z ní udělat prostitutku, ale to se jim nikdy nepovedlo. Vždycky je zabila do jednoho. Někdy si s nimi i pohrála. Těm dobytkům zapíchla meč tam, kam patřil, do rozkroku. Lhala by, kdyby řekla, že si jejich křik neužívala. Dostali co si zasloužili.