Píseň Míru

Přítel smrti

,,Asi si už odpočineme." Řekl Yusuke, když už viděl hvězdy na obloze a podíval se na ni. Sayuri navíc vypadala už unaveně. Nechtěl riskovat, že by se někde zhroutila. Občas mu nedávalo smysl jaký má o ní strach, ve válce si vedla dobře. Někdy měl i pocit, že on sám spíš potřebuje zachránit. Ale teď.. Teď, když ji viděl, připadala mu spíš jako bezbranné dítě na ulici, které nutně potřebuje pomoct. Nechápal to, byl si jistý, že taková nebývala.

Sayuri se na něho pousmála a přikývla, byla ji zima, měla hlad a nejradši by zalehla do měkkého futonu. Tahle situace nebyla dobrá. Necítila už ani prsty, jak na rukách, tak na nohách. A v tomhle mrazu měli spát, pokud neumrznou ještě dřív. Pořád Yusukeho nechápala, proč ji tak moc pomáhal? Proč kvůli ní riskoval svůj život? Připadala si zbytečně, neměla už takovou sílu jako dřív. Ta už dávno vyprchala.

Yusuke rozdělal oheň a chvíli si ohříval ruce. Doufal, že do rána neumrznou. Sám se trochu třásl. ,,Půjdu sehnat něco k jídlu." Usmál se a šel hlouběji do lesa.

,,Půjdu s tebou." Řekla Sayuri, nechtěla být sama. Bála se, že už se nevrátí. Nechtěla na něco takového ani pomyslet.

,,To ne, musíš hlídat oheň. Budu za chvíli zpět." Usmál se na ni a pohladil ji na tváři. ,,Budu brzy zpět." Pak se otočil a šel dál. Slyšel řeku. Ulovit ryby bude snadnější než lákat zajíce na past a srny budou už dávno schované.

Když došel k řece, našel pár klacků, hodil je ke břehu a vešel po kolena do vody. Byla ledová, bude si muset pospíšit. Vytáhl katanu a číhal na ryby. Byla tma, bylo to daleko těžší, než čekal, ale tohle běžně dělal. První ryba mu z meče vyklouzla a Yusuke tiše zanadával. ,,Takhle to asi nepůjde." Povzdechl si. Když byl meč ostrý, kluzká ryba z něj prostě sklouzne.

Chvíli přemýšlel co teď. Pak ho něco napadlo. Šel na břeh a z klacků, které tam hodil si udělal provizorní šípy, osekal jim špičky, to by mělo stačit. Vzal si tři klacky a šel zpět do vody, přišla mu ještě studenější než před tím. A moc tomu ani nepřidávalo to, že sněžilo, a bylo to čím dál hustší. Jestli si nepohne, tak se snad ani za Sayuri nedostane.

Jakmile viděl nepatrný pohyb ve vodě, instinktivně zabodl šíp. Trefa, první, nebo spíš druhá ryba, byla jeho. Chytil takhle ještě druhou, třetí, čtvrtou. Sundal je z klacku a dal si je do vaku, budou potřebovat ještě něco na snídani.

Sayuri začínala být nervózní, měla pocit, že je pryč už hodně dlouho, kdyby jí to její promrzlé tělo dovolovalo, šla by ho hledat. Takhle byla aspoň ráda, že cítí trochu tepla z ohně.

Rychle se otočila a rozhlížela se, slyšela prasknutí. Znovu a zas. Srdce ji tlouklo a už pomalu sahala po meči. Bylo to čím dál blíž. ,,Yusuke? Jsi to ty?" Zeptala se, jak čekala, bylo to bez odpovědi. Vytáhla meč z pochvy a držela ho před sebou připravená k útoku. Adrenalin se jí dostával do těla rychleji, zbystřil se jí zrak i sluch. Zavřela své slepé oko, mátlo ji to. Nebyla na něj úplně slepá, ale viděla na něj dost špatně.

Uslyšela slabé zakňouraní. Překvapeně před sebe hleděla. Nebyli to ani samurajové, ani žádný medvěd, jak se obávala. Bylo to malé mládě lišky. Přilákal ho asi oheň. Oddechla si, schovala meč zpátky do pochvy a sedla si znovu k ohni.

Malé lišče ale bylo zvědavé a opatrně se přibližovalo k oranžovému světlu, ze kterého šlo i teplo.

Sayuri ho pozorovala, bylo divné, aby se divoké zvíře takto přibližovalo k lidem. ,,Kde máš mámu?" Usmála se a opatrně k němu natáhla ruku.

Lišče trochu zaváhalo a couvlo.

,,Neboj." Usmála se na něho.

Lišče k její ruce váhavě vyšlo a očichalo si ji. Necítilo žádné nebezpečí a tak šlo blíž k ohni.