Píseň Míru

Má pýcha a hrdost

Sayuri přes pláč nedokázala už ani pořádně dýchat. Cítila se bezmocně, zbytečně. Nemohla nic dělat, jenom se dívat na to, jak umírá. Člověk, který ji miloval. Kterého ona milovala. Ten, který se na ni nedíval se zhnusením a pohrdáním a jako na vraha.

Jak k tomu mohlo dojít? Jak to mohlo dojít tak daleko? Nechtěla, aby zemřel. Vážně nechtěla. Vyčítala si to, bylo to jen kvůli ní. Měla utéct sama a nikoho do toho netahat. Zvlášť ne jeho.

Kéž by měla znovu sílu, sílu zasáhnout, zachránit ho. Jako on chránil ji. A teď tam klečel. V rukou držel wakizaši, dýka, která měla ukončit jeho život, její špička už se dotýkala jeho břicha. Vypadal klidně, až moc klidně.

Nechtěl dát najevo, jak moc se bojí. Ruce se mu ale třásly. Ať se snažil jakkoliv, nedokázal se uklidnit. Viděl výsměch kapitána Suzuyi, vlastně nemusel se ani dívat, věděl to. Byl to člověk, který si liboval v krvi. Chtěl mu dokázat, že se nebojí a uklidnil se.

,,Vážně to uděláš?" Zeptal se ho Naoto. Nějak se mu tomu nechtělo pořád věřit.

,,Proč by ne? To je ta nejmenší maličkost." Zasmál se Yusuke a odhrnul si pramen vlasů za ucho.

,,Já jen, že mi to přijde jako tvoje největší pýcha a hrdost." Zazubil se jeho blízký přítel a praštil ho do ramene.

Yusuke si ho hned chytil. ,,To sice je, ale asi raději budu žít na okraji společnosti, než udělat to, co je považováno za čest." Usmál se

,,Já ti nevím Yusuke, třeba to není až tak špatný. Ten druhý svět. Všichni se ho tak bojíme a přesto.. co když je tam vlastně krásně?" Filozofoval.

,,To nikdo neví. A přesto.. mě se líbí být tady, na světě. Živý. Kdo ví, jestli je tvoje teorie vůbec pravdivá, třeba tam bude škaredě." Ušklíbl se Yusuke a lehl si do trávy.

Naoto se zasmál. ,,To je fakt, no každopádně, jednou bych u toho chtěl být. Až to uděláš."

,,Proč?" Zasmál se.

,,Protože si to prostě neumím představit. Chci to vidět z první řady!"

,,Ty jsi takový idiot." Smál se Yusuke. ,,Ale fajn, klidně u toho buď, snad se dostavila včas."

,,No v to doufám! Jinak se mě nepřej!"

,,Já si tě nemám přát?" Smál se. ,,To ty bys to prošvihl! Na mě to nesváděj!"

,,Jo přesně! Nepřej si mě, protože bys mi o tom neřekl." Šklebil se Naoto.

,,Co když budu daleko?"

,,Pošli dopis."

,,Než ti dojde, bude už dávno po tom." Zubil se Yusuke.

,,Tak na mě prostě budou muset počkat!"

Yusuke se smál. Byl to takový idiot, ale měl ho rád. Jako jediný s jeho názory souhlasil, i přesto byl srdcem samuraj. Naoto měl rád kodex samurajů, přišel mu správný. Což Yusuke nechápal, ale nebral mu to. Byla to jeho věc, co považuje za správné. On považoval za správné zase něco jiného.

,,Yusuke?" Řekl po chvíli.

,,Hm?"

,,Myslíš, že se někdy vrátím domů? Za Hanako a mou dcerou?"

Cítil v jeho hlase smutek a stesk. Bylo mu ho líto. Sám nevěděl, jestli se Naoto dokáže vrátit.

,,Určitě jo." Usmál se na něho Yusuke. ,,Čekají na tebe, takže se určitě vrátíš."