Píseň Míru

Obdiv

Yusuke nemohl spát. Stále nemohl uvěřit tomu, že ji našel. Vážně ji našel, po tak dlouhé době. Už nějakou chvíli ani nedoufal. A teď? Teď tu byla, ležela vedle něho a spala.

Už v to ani nedoufal, ale když slyšel v noci ten zpěv, věděl to. Věděl, že je tady. A na druhý den ji začal hledat. Ptal se lidí, buď o ní nevěděli vůbec, nebo jen to, co už dávno věděl. Nevěřil vlastním očím, když ji viděl u řeky. Aspoň pětkrát si je pořádně promnul, aby si byl jistý, že jen nesnil. Pořád ji ale viděl. A čím blíž k ní by, tím víc si tím byl jistý, že je to ona.

Díval se na ní, celou dobu, od chvíle, kdy usnula. Bál se, že když zavře oči, zmizí. Už o ní nechtěl znovu přijít, přál si ji mít u sebe. Byl zvyklý nespat i několik dní, vydrží to znovu, jen aby nezmizela. Měl z toho vážně strach.

Tak moc obdivoval její krásu, jizva přes oko tomu vůbec neubírala. Byla krásná, taková, jaká byla. Zajímalo ho, kolik mužů ji muselo obdivovat stejně, kolik z nich si přálo ji mít. V téhle době by ale Sayuri chtěli jen na pár věcí, a těmi jsou dobré jméno, její krása, sex a potomek.

V téhle dobře byla láska slabá, proto byli i války. Lidi si lásky neuměli vážit. Yusuke byl v tomhle jiný, cítil lásku i tam, kde bylo nemožné ji najít, například v nepříteli.

Opatrně vstal, aby Sayuri nevzbudil a sedl si k oknu a obdivoval hvězdnou oblohu.

Nikdy nechtěl zabíjet, ale musel. Donutili ho. Každý samuraj, který bojoval, měl svou rodinu, děti. A Yusuke jim to bral, bral dětem otce a ženě manžela. Nenáviděl se za to, nenáviděl samuraje. K čemu mu je čest? Má ji vůbec? Vždycky k tomu měl odpor, od první chvíle, co se z něho snažili samuraje udělat.

Setkával se s tím pořád, kodex a čest samurajů, kteří jsou životem oddaní svému pánovi nebo císaři. Každý, s kým bojoval po boku, byl takový. Císař nebo pán pro ně znamenali všechno, raději spáchají seppuku, než aby dorazili ke své rodině a řekli jim, jak je mají rádi, a že je táta konečně doma.

Nechápal to. Co je tohle za čest? Co je to za čest, že si kvůli věrnosti k pánovi rozpárá břicho? Neviděl v tom nic jako věrnost, nebo čest. Kdyby rodinu měl, hned by šel za ní. To by byla jeho první myšlenka.

Měl tyhle myšlenky v hlavě dost často. Přál si to pochopit, ale nedokázal to. Jeho vlastní hrdost byla o dost silnější, než věrnost pánovi. Nikdy by se neponížil tak, že by si sám rozpáral břicho a ukázal, že je čistý. Pro jiné to byl vrchol cti a věrnosti, pro něj jen potupa. Dát takhle svůj život vniveč.

,,Jednou ale před císařem poklekneš." Zazubil se Naoto, když jeden večer seděli u ohně a odpočívali.

,,Proč myslíš?" Nechápal Yusuke.

,,Jednou třeba nastane doba, kdy bude třeba každého muže a císař bude škemrat na kolenách, aby získal každého samuraje na svou stranu." Zamyslel se

Yusuke se ušklíbl. ,,To pořád nevidím jako důvod, abych před ním poklekl."

,,A co třeba... Za život někoho, koho bys miloval?" Posadil se Naoto a podíval se mu do očí.

Yusuke nadzvedl obočí. ,,Jestli taková chvíle někdy nastane, tímto mečem.." poklepal na svou katanu. ,,Si uříznu vlasy." Zazubil se. Jeho vlasy pro něj byly něco jako talisman, proto je nestříhal, byly jeho pýcha a čest.

,,Proč vlasy?" Nechápal Naoto.

,,Protože takhle bych ztratil svou čest a musel bych pokleknout, a obětovat to pro někoho, koho bych miloval. Tak to udělám i rád." Pousmál se.