Píseň Míru

Svoboda?

První co Yusuke udělal na své cestě bylo to, že navštívil ženu Naota. Ze dveří na něj vykukly dvě malé děti, děvče a chlapec. Chlapec měl sotva dva nebo tři roky. To byli zrovna povolání do bitvy. Naoto mu vyprávěl jen o jeho dceři, je možné, že o chlapci nevěděl?

Chlapec se na Yusukeho díval docela vystrašeně, děvče naopak s obdivem. ,,To máte pravý meč?" Zeptala se zvědavě.

Yusuke se pokusil o lehký úsměv a přikývl. ,,Je. Pověz princezno, máte doma maminku?" Zeptal se mile. Měl rád děti, sám by si přál aspoň jedno.

,,Honoko, Naoki! S kým to mluvíte?!" Ozvalo se z vedlejší místnosti.

,,Je tu nějaký pán s mečem." Uculila se Honoka.

V tu chvíli přiběhla jejich matka, žena Naota. Vlasy měla rozpuštěné, na sobě klasické každodenní kimono v barvách lesa. Byla opravdu hezká. ,,Mohu vám nějak pomoct?" Zeptala se ho mile.

Yusuke se podíval na děti, které ho pořád zvědavě pozorovaly a poté se jí podíval do očí. ,,Myslím, že bychom si měli promluvit bez dětí, paní Hanako."

Trochu vystrašeně se na něj podívala, pozvala ho dál. ,,Honoko, Naoki. Do pokoje, hned." Řekla rázně. Děti okamžitě poslechly.

,,Nepočítala jsem s návštěvou, mohu vám nabídnout jenom čaj." Řekla poměrně zmateně.

,,V pořádku." Odpověděl Yusuke. ,,Posaďte se prosím." Vybídla ho.

Yusuke se usadil u stolu a čekal, až Hanako připraví čaj. Působila dost nervózně, nejspíš už čekala, jaká zpráva ji čeká.

Konečně se usadila k němu a podala mu čaj. Yusuke chvíli hleděl do sklenice z nápojem.

,,Jde o mého muže?" Řekla chraplavě. Přikývl. ,,Je mrtvý?" Hlas ji už trochu selhával.

,,Ano." Zašeptal.

Rozplakala se. Yusuke moc nevěděl co má dělat, tohle bylo poprvé co oznamoval něčí smrt, ještě k tomu ženě jeho dobrého kamaráda.

,,Byli jste s Naotem přátelé?" Zeptala se se slzami v očích.

Znovu jen přikývl. ,,Proto jsem cítil povinnost vám to říct osobně."

Podívala se na něj smutně.

,,Často o vás vyprávěl. A o vaší dceři. Odpusťte, věděl Naoto o synovi? Nikdy se totiž nezmínil." Řekl potichu.

Zakroutila hlavou. ,,Nevěděl. To, že jsem otěhotněla jsem zjistila až asi dva měsíce po jeho odchodu." Řekla už trochu klidněji. ,,Přála jsem si mu to říct, poslat dopis..." Hlas ji opět selhával. ,,Ale nevěděla jsem kam.." zavzlykala.

Yusuke tomu rozuměl. Co skoro týden tábořiště měnili. Než by dopis došel, nejspíš by byli už dávno někde jinde. Bylo mu to opravdu líto.

,,Táta je mrtvý?" Yusuke i Hanako se polekali když uslyšeli dětský hlas. Ve dveřích u kuchyně stála malá Honoka a plakala.

,,Honoko.." Když se Hanako zvedla, aby ji utišila, děvčátko uteklo. ,,Omluvte mě." Řekla Yusukemu.

,,V pořádku, už jsem stejně na odchodu. Zvedl se od stolu, uklonil se a odešel. ,,Ještě jedna maličkost." Řekl Yusuke a začal prohledávat brašnu. Po chvíli vytáhl kus papíru a podal ho Hanako. ,,Nosil to neustále u sebe, jako talisman." Řekl a odešel.

,,Mockrát vám děkuji, kdykoliv budete chtít, dveře u nás jsou vám otevřeny." Zavolala na něj ještě.

Yusuke cestoval po zemi, bez nějakého většího cíle. Spával venku pod hvězdnou oblohou. Co si ulovil, to snědl. Občas si přivydělával peníze za jakoukoliv prací, která mu byla nabídnutá a když měl dostatek peněz, dovolil si teplé jídlo a přespání. Jinak žil v přírodě a toulal se z místa na místo. Potřeboval si srovnat všechny myšlenky a na to potřeboval klid od všech lidí. Nikdo z těch lidí nevěděl, jaký je život samurajů, nikdo z nich by Yusukeho nepochopil. Nikdo z nich nevěděl jaké jsou hrůzy války.