Píseň Míru

Úzkost

,,Teda řeknu vám, cítím se vážně špatně, že tu ta stařena nechala toho samuraje. Přinese nám jen neštěstí." Zavrtěla hlavou jedna vesničanka brzy ráno při práci se zásobami na zimu.

,,Taky z něho nemám dobrý pocit." Zavrtěla hlavou druhá. ,,Ten jeho zlý pohled... Mám z něj husí kůži!"

,,Taky, taky. A ta holka? Viděly jste ty oči? Musí být určitě prokletá. Tohle nemá normální člověk!"

,,Viděly, viděly. A jizva přes oko? To se na ženu nehodí! Žena má být čistá! Bez jakékoliv poskvrny. Je tak škaredá!"

,,Říkám vám, je v ní určitě démon! Bílé vlasy a oči. Zaručeně démon! Neměla by vůbec žít. Proč je tady nechává? Kdykoliv by nás mohli zabít."

,,Promluvíme s ní, třeba se nějak umoudří. Pro dobro vesnice, ať je vyžene!"

,,Souhlasím, jsou pro nás hrozbou!"

Yusuke slyšel celý rozhovor, když seděl vysoko na větvi stromů, dobře se mu tam přemýšlelo, a pobaveně se zubil. Mentalita vesničanů mu přišla vážně zábavná.

,,No tohle?! Kdo mi sebral brambory?! Měla jsem dobrých dvacet pytlů a teď mám jen 10! Kdo mi je sebral?!" Vykřikla jedna starší vesničana a podezíravě se koukala na své "přítelkyně".

,,Určitě ten samuraj!"

,,K čemu by mu byly ty hloupá? Je u naší stařeny, ta má jídla vždycky dost! A rýže! Chybí mi pět pytlů rýže! Jak se někdo opovažuje!

Yusuke zpozorněl. Nelíbilo se mu, že na něj chtěli hodit vinu za někoho jiného. Uráželo ho to.

,,Taky pravda. Ale kdo jiný by to udělal?"

,,Já tuším." Zaskřípala zuby okradená a bez dalšího slova odešla.

Díval se jejím směrem ze strachu, že by mohla jít za Sayuri, ale jeho obava hned zmizela, když zabočila o dům dál.

,,Hej! Co ty tam děláš?! Ty nás posloucháš?!"

Podíval se dolů. ,,Oh vy jste mě odhalily." Zazubil se a seskočil dolů.

,,Máma tě snad neučila, že poslouchat cizí rozhovory se nemá?!"

Yusuke se na ni zle podíval, vzpomínka na jeho matku ho opravdu bolela. Uvědomil si ale, že není v situaci, kdy by si mohl dovolit zabíjet a tak se jen mile usmál. ,,Sebrali mě už jako dítě, na mámu si nepamatuju a ne, právě naopak. Učili mě poslouchat cizí rozhovory." Zazubil se. ,,Sayuri posedlá démonem? To vážně?" Zasmál se. ,,Nezlobte se, hádám jenom, že jste neslyšely o jejím klanu, kde jsou bílé vlasy a světlé oči normální, znakem a symbolem." Řekl. ,,Jizva přes oko? Měla jen smůlu a chvíli nedávala pozor. To se stává." Pokrčil rameny. ,,Víte kolik já mám jizev? Sice ne přes oko, ale mám jich plné tělo."

Vesničanky se na něho dívali už jen s otevřenou pusou, došla jim slova.

Na to se Yusuke opět pobaveně zazubil. ,,Opravdu vás neplánuju zabít. Dáváte nám přístřešek a jídlo, jsme vám vděční. Doufám, že vám to jednou budu moct splatit." Usmál se a pomalu šel zpět.

Kvůli nim si ale vzpomněl znovu na svou matku. Po tolika letech. Chyběla mu. Byla to tak úžasná žena, neskutečně milá a ani mouše by neublížila. Pokud teda nešlo o jídlo. A i to se kolikrát skládalo jen z rýže, brambor nebo mrkve. Byli chudí, ale.. byli šťastní. Měli to, co potřebovali. Nic víc, nic míň.

Povzdechl si a sledoval páru, která mu šla od úst, jak stoupá a mizí. Doufal, že je máma na lepším místě a nic jí už nebolí.

,,Yusuke, sněz tu rýží!" Podívala se na něho přísně.