Nevěst(k)a ✔️

20.

„Jak to, že jsi tady, když máš být na naší svatbě?“ Petra vešla do Karolíny bytu a stoupla si před Jirku. Dívala se na něj, jak uhýbá očima a kmitá pohledem mezi Karolínou a Petrou. Čelo se mu rosilo kapičkami potu a zrychleně dýchal.

„Co se tady děje?“ Karolína začala tušit, že všechno, co Jirka řekl, byla pouhá lež. Vůbec, ale vůbec z téhle situace neměla dobrý pocit.

„To bych se snad měla ptát já?“ Petra se k ní prudce otočila a udělala k ní dva velké kroky. Nakláněla hlavu na stranu, když si ji prohlížela. Vypadala tak děsivě, že se Karolína neodvážila nic říct. „Spala jsi s ním, co?“ bylo jí to jasné. Cítila ho z ní.

„Já… já,“ došla jí slova. Co měla říct, že toho lituje, že nechtěla, že jí to mrzí. Nic z toho nebyla pravda. Nelituje, chtěla a nemrzí jí, že se zamilovala, protože zažívala ten nejkrásnější pocit na světě.

„Takže zatím co já stála u oltáře a čekala na tebe, ty jsi byl s ní v posteli!“ zařvala vztekle. Po její tváři se spustila nová lavina slz.

„Jak jako stála u oltáře? Přece jsi jí řekl, že si ji nevezmeš, nebo snad ne?“ pomaličku jí to začalo všechno docházet. „Pane Bože,“ promnula si zoufalý obličej. Teď už jí to líto bylo. „Petro, já jsem myslela, že ti o nás řek-,“ nedořekla větu, protože jí přistála na tváři taková facka, že jí to umlčelo. To místo pálilo jak čert a do očí se ji nahnaly slzy.

„Nebudeš jí mlátit za to, že on je sketa,“ hned se jí zastal Pepa a chytil Karolínu do ochranného objetí. Ta, jakmile ucítila jeho vůni, celá se rozklepala. Tenhle muž jí chyběl nejvíc na světě. Schovala se do jeho hrudi a slzy mu smáčela košili. „Parchante! Obě jsi je obelhal. Ty zmrde jeden!“ chtěl se na něj rozeběhnout, ale Karolína ho pevně sevřela a tak zůstal vedle ní.

„Počkat, jako že jsi se měl se mnou rozejít, zrušit svatbu a být s ní?“ Petra nemohla uvěřit tomu, co jí právě docházelo. „Ty hajzle jeden,“ začala do něj mlátit. Nechal jsi mě u oltáře, ponížil jsi mě před rodinou a přáteli, zničil jsi mi život!“ mlátila ho hlava nehlava. Jak si jen nemohla všimnout, že je to takový bastard.

„Omlouvá se! Chtěl jsem to ukončit, říct ti, že už tě nemiluju a zamiloval jsem se do ní, ale nešlo to. Nemohl jsem ti ublížit,“ bránil se, ale vše bylo marné. Pokazil si to u obou žen.

„Za tohle zaplatíš, uvidíš. To tě přijde draho!“ zavrčela Petra nešťastně a pak naštvaně odešla. Ještě se zastavila u Karolíny a řekla: „Jak jen jsi mohla?“ Jirka si stáhnul vlasy dozadu a bez jediného zaváhání šel ke Karolíně, která se stále choulila k Pepíkovi.

„Lásko, ty víš, že tě miluju a nechtěl jsem ti ublížit, ale to…,“ ani on nedokončil větu, protože mu Pepa dal jednu jedinou pěstí, která ho automaticky uspala. Protočil se a spadl v bezvědomí k zemi.

„Kurva,“ házel rukou a foukal si klouby. Pustil Karolínu a odtáhnul ten odpad za dveře. Zavřel a zůstal stát. V tom smokingu mu to tak náramně slušelo. Jeho modré oči zářily snad víc než samotné nebe a blond vlasy jako by se třpytily zlatem. „Jsi… jsi,“

„Ne nejsem v pohodě,“ setřela si oběma rukama slzy.

„To jsem nechtěl říct. Chtěl jsem ti říct jak jsi blbá a praštěná, že jsi mu věřila,“ vůbec jí neměl v plánu litovat. Hlavní důvod, proč přišel byl ten, že chtěl vidět toho chudáka, až mu Petra rozbije hubu.

„Jo, já vím,“ trhaně se nedechla. Nemohla tam jen tak stát a dívat se mu do očí. Ne jemu. On ji znal úplně nejvíc. Věděl, že nikdy nebrečí, že neprojevuje city a teď tu řve jak malá holka, kvůli chlapovi. Odešla do kuchyně a napustila si vodu. Jenže tam zahlédla květiny od Jirky a nějak se v ní všechno sevřelo a ten tlak sebelítosti se dral nahoru. Přikryla si ústa dlaní a objala se. Vydala ze sebe srdcervoucí vzlyk. „Jsem tak blbá!“ chtěla to vykřičet do světa, ale tohle nebyl její hlas. Připadala si jako malá holka. Naletěla mu. Jednoduše a pitomě mu naletěla. Zamilovala se do podvodníka. Skácela se na zem. Seděla tam jako hromádka neštěstí a litovala se, nenáviděla, proklínala.

„Jo jsi pitomá,“ posadil se vedle ní a přivinul si ji k sobě. Objal ji oběma rukama a tiskl na své zběsile tlukoucí srdce. „Ale to jsi prostě ty,“ podíval se na květiny, které měla ve váze a usmál se. „Jednáš vždycky bez rozmýšlení a pokud něco chceš, jdeš si za tím. On se ti prostě dostal do hlavy. Ukázal ti jen tu svou lepší stránku. Nemohla jsi vidět jeho chyby,“ hladil ji po vlasech.

„Všechno jsem pokazila. Přišla jsem kvůli němu i o tebe,“ zvedla k němu svůj uplakaný obličej. Tolik jí mrzelo, jak se k němu zachovala. Jak s ním vlastně celou dobu jednala. Vůbec si nevážila toho, co měla, dokud to neztratila. A vlastní vinou.

„Mně se holka nezbavíš, jen jsem ti chtěl dát čas. Myslíš si, že bych takovýmu mrzákovi dovolil, aby mi tě vzal?“ chytil její obličej do dlaní, vážně se na ni podíval a hledal chybu na tom dokonalém obličeji. Ne, nic nedokonalého tam nebylo. Bojoval s chtíčem ji políbit, říct jí, jak moc je do ní zblázněný a jak moc ji miluje. Ale sám věděl, že teď to není nejvhodnější chvíle. Musí na to jít pomalu.

„Proč to tolik bolí? Kdybys jen věděl, jak se to ve mně trhá,“ vzlykala, až mu to rvalo uši. Karolína přeci nepláče. Kdyby jen věděla, že ví, jakou bolest cítí. „Chci ho zabít, Pepo,“ rychle si setřela slzy a podívala se na něj. „Myslím to vážně, potřebuju si do něj aspoň kopnout,“ vstala a šla za Jirkou. Otevřela dveře, ale on tam nebyl.

„Kde sakra je?“ zjišťoval Pepa, když doběhnul Karolinu. Vážně by ho zajímalo, kam se tak rychle vypařil.

„Asi se probral a odešel,“ pokrčila rameny Karolína a zavřela dveře.

****

Ale to nebyla tak úplně pravda. Jirka se jen přestěhoval o patro výš. Postarala se o něj jedna ze sousedek. Konkrétněji stará Holubová. Odtáhla ho do výtahu a následně do bytu. Dalo jí to pěkně zabrat, ale když žena něco hodně chce, jde si za tím, i kdyby jí to mělo stát poslední dech. A že stará Holubová vážně moc chtěla.

Jirka se probral v neznámé posteli. Nohy i ruce měl přivázané k ní nějakým šátkem a byl jen v trenkách.

„Kde to sakra jsem?“ vyslovil a rozhlédl se kolem sebe. O futra se opírala stará rašple v saténové košilce a v rukách držela dvě sklenice vína. Olízla si rudě nalíčené rty a skousla si ret. Kus rtěnky jí zůstala na zubech. Její sešlé hubené tělo, na němž visela stará kůže, se pomalu dostalo k němu. Sklenky odložila na noční stolek a posadila se na Jirku obkročmo.

„Nazdar, Kocoure,“ zavrněla.

„Madam, prosím, nedělejte nic, čeho byste mohla později litovat,“ kulil oči nad tou stařenou.

„Litovat?“ zasmála se. Rozpustila si dlouhé šedivé vlasy a pohodila s nimi jako modelka z reklamy. „To, co zažiješ se mnou, jsi ještě nezažil,“ vyndala si zuby a odložila je vedle vína. „Takhle to bude lepší,“ sklonila se k jeho penisu a vzala ho do své pusy.

„Ne, ne, ne!“ začal se škubat, ale ať chtěl nebo ne, jeho pinďulínovi se to líbilo. Pomalu a jistě začal tvrdnout. „Pane Bože!“ zařval z plných plic.

****

„Neslyšel jsi něco?“ škubla sebou Karolína, když si myslela, že slyší Jirkův nářek.

Podívala se na Pepu, který seděl vedle ní a vybíral film.

„Ne, to se ti asi něco zdálo.“