Pod mojí mladou a jemnou kůží proudí krev,
mojí hlavou promítá se jediné; a to hněv.
Nezlobím se však na matku, na otce, či na svět.
Zlobím se na čas, poněvadž nechce mne nechat jít zpět.
Kam, ptáte se? Minulost je minulostí, co změnit by sis přála?
Mojí hrdost, pevnou, jako skála.
Ležím v peřinách - v peřinách z mechu,
myslím na Tebe během každého mého nádechu.
Na to, co všechno mohly jsme mít,
kdybych nenechala Tě tenkrát odejít.
Kdybych jen dřív věděla,
že mám vedle sebe mého strážného anděla,
kterého někdo za život nikdy nepotká,
kéž bych jen nebyla tehdy tak krotká.
Kéž bych to všechno věděla,
kéž bych nechala Tě mě milovat.
Teď nezbývá mi nic jiného, než putovat,
a doufat, že život dovede mne po nějaké době,
znovu a opět k Tobě.
Veškeré problémy, starosti a trable,
díky Tobě odpluly s proudem hravě.
Přála bych si, abych mohla alespoň ještě jednou
z hlubokého dna tě zvednout.
Až nebudeš vědět, kam vypravit se dál,
až budeš mít všeho nad hlavu,
jen chytnou Tě za ruku,
a ukázat Ti, že to je jen zlý sen, který se ti zdál.
Možná jsem snílek, možná jsem blázen,
ale jistě vím, že ty jsi jediná, která nikdy nenechala mne padnout na zem.
Která když se mne dotkla,
jakoby veškerá síla vesmíru mne protkla,
jakoby všechno začalo být opět barevné.
Pamatuji si, jak jsi mi složila píseň,
pouštím si jí po večerech do dnes,
když cítím velkou tíseň.
Stesk. Slovo, které mi ovládlo tělo,
nejsem si jistá, zda stalo se to, co se stát mělo.
Hodiny ubíhají a já slyším hlasy sirén,
které doléhají ke mně po hladině moře čirém.
Co říkají?
Připomínají staré rány,
nádherné chvilky, které dobře jsou nám známy.
Pamatuji si, jaké to bylo,
když měla jsem Tě večer vedle sebe,
teď pocit bytí bez Tebe mne po zádech zebe,
vzpomínky - to jediné, co mi po Tobě zbylo.
Pohledy, které jsi mi darovala,
polibky, jimiž jsem pohrdala.
Obětovala bych vše za to, dostat poslední šanci,
chci být ta, díky které objeví se Ti úsměv na tváři,
nevím však, jestli stále cítíš něco ke mně - ke zbabělci, ke psanci,
který hledá každé ráno ve snáři,
co znamenají jeho sny,
a zda Tvé city ke mně již vyschly.
Netuším, jestli v Tvých myšlenkách ještě hraji nějakou roli,
netuším, zda můžu si tvou lásku vybojovat zpět čímkoli.
Jediné, co vím jistě, je to, že planoucí oheň mých citů k Tobě čím dál víc sílí,
a že přeji si s tebou zažít ještě spoustu krásných chvílí.
Že to, co jsme měly, bylo výjimečné,
a že davy lidí mohly by nám závidět,
vždyť láska naše ovládla celý svět.
Snad křiklavé hlasy sirén v mé hlavě brzy ztichnou,
a ty pochopíš, že bych mohla mít, ale nechci mít jinou.
