Je to jen pár hodin zpět
co jedné malé dívce
rozpadl se celý svět,
aniž by o tom věděla.
Stačila jedna rychlá jízda,
stačilo pár vteřin
a dívenka zalehla do nemocničních peřin,
zatímco její rodiče
takové štěstí neměli,
teď už jsou na lepším místě,
sledují ji odtamtud jistě.
Tuhle rodinu jsem osobně potkávala,
maminka byla usměvavý anděl,
tatínek pracant, co by rozdal se pro ně,
a teď po nich zbyla jen dcera,
která v jejich náruči ještě radovala se včera.
Tyhle tragédie se ale nejspíše musí dít,
abychom si my okolo uvědomili,
jak moc vzácné je jen obyčejně žít.
Moji nejbližší to dobře vědí,
někdy nemám chuť vstát,
protože vím že ten den
čeká mě jen noční můra
a vůbec ne překrásný sen.
Vidíme to všude kolem sebe,
výstava perfektních životů;
falešné úsměvy, vztahy a peníze
v hledišti jen miliony idiotů,
kteří opravdu věří,
že život je bezchybný
a že všechno je jen o tom
honit se za majetkem,
a zemřít pak ve vile
s mozkem vymytým
a se vším předraženým alkoholem
do dna vypitým.
Já sice už dávno vím,
že v životě jsou věci
mnohem víc důležité,
někdy ale i mně
dojdou síly
a já nedokážu rozdávat dál úsměvy
a neuvědomuju si,
jaké štěstí mám
když v životě mém
hraješ svou roli.
Neexistují řádky,
rýmy,
snad ani písně,
jenž by stačily na to,
ukázat ti, že i ve stavu tísně
jsi jediná,
se kterou dokážu pochopit vesmír
a spolu snad jednou
procestujeme celý svět
zatímco ostatní
budou jen příhlížet.
Vím, že umím být dost složitá,
někdy moje druhé já,
temné dvojče,
začne mi do uší šeptat
že ty staré dny,
které jako mladší
prožívala jsem úplně samotná,
nejsou už jen sny,
ale sem se vrací
a drží mě ve svých spárech.
Když tahle bouře
v hlavě se mi zrovna odehrává
potřebuju, abys pomohla mi ji přečkat.
Dobře totiž víš,
že až opět vysvitne slunce,
a na nebi zrodí se duha,
dám ti úplně všechno,
celou sebe samu,
když příjmeš s tím
i moje nedostatky
a dáš mi jasně najevo
co pro tebe jsem
i na dně oceánu.
Tak zbourej moje hradby,
já přelezu ty tvé,
a když budeme obě cítit se slaby,
tvou dlaň chytnu pevně
a bouři spolu přečkáme.
