Behind You

pátá

Taehyung se opět ukázal ve škole. Všiml si, že se na něj lidi starostlivě dívají. Možná to bylo i opovržení, co cítil z jejich pohledů, které mu propalovaly záda.

„Taetae, přece víš, že mi můžeš všechno říct," ujišťoval ho Jungkook, když měli volnou hodinu a on se snažil Taehyunga přesvědčit, aby se mu svěřil.

„Je to v pořádku, Kokie, teď už ano," uklidňoval ho, i když vlastně nic v pořádku nebylo. Alespoň Taehyung měl ten pocit, že nic není v pořádku, ale opravdu se něco změnilo? Taehyung nedokázal určit důvod, proč vlastně tolik chybí, i ve dnech, kdy za sebou nemá noc s Yoongim. Cítil prostě jen nechuť k tomu všemu. Ani si nepamatoval, co celé ty dny dělal. Asi se jen válel v posteli a hrál ty hry, co si stáhl do telefonu a co ho nikdy nebavily. Každý den se ráno podíval do zrcadla a znechuceně se prohlížel, a když si vzpomněl na rady, aby se na sebe ráno člověk usmál, popřál si krásný den a řekl si, jak mu to sluší, začal brečet. Cítil se jako troska. Ale proč? Yoongi tu přece byl, a dokonce častěji než předtím, tak proč nemohl být šťastný? Nešlo to.

„Taetae, ty vůbec nejíš," upozornil ho Jungkook při obědě, když se Taehyung vidličkou v jídle jen znechuceně prohraboval. Přeci by to jídlo nejedl, když mu nechutná, navíc když vypadá tak nechutně tučně.

Poslední kapka dopadla v den, kdy přespával u Yoongiho, od kterého šel ráno rovnou do školy. Bylo mu jedno, že jde do školy ve svém normálním oblečení a ne v tom, co nosíval jako ten hodný kluk. Neuvědomoval si, že by se takhle neměl ukazovat před lidmi, zvlášť v tomhle stavu, protože piko rozhodně není dobré kombinovat s trávou.

Taehyung ale řešil spíše emocionální krizi, takže když se na cestě do školy potkal na autobusové zastávce s Jungkookem, psychicky se zhroutil. Zadržované slzy si našly cestu na povrch, stejně jako slova, která už musel říct. Omlouval se za všechny svoje činy a přetvářku a plakal tak intenzivně, že nedokázal přestat ani do vyučování, takže když ho učitelka viděla, jak na ni čeká před kabinetem, nechala Jungkooka, ať se o něj postará u ní v kabinetě, kde jim ještě uvařila ovocný čaj, který Taehyung nesnášel, což mu v tu chvíli bylo docela jedno. I přes vypití horkého nápoje se Taehyung ale klepat nepřestal.

Bál se vyhození ze školy, bál se Yoongiho, který to na něj mohl kdykoliv prásknout. Vymluvil se sice na deprese, ale tušil, že to na něm všichni vidí. Spolužáci, učitelé i lidé na ulici, když se vracel domů. Všichni museli tušit, že byl zdrogovaný. Netušil, jak to dokázal Yoongi skrýt, i když to možná ostatní nepoznali, protože se tak choval běžně.

Ještě ten den poslal Yoongimu zprávu, že chce vše ukončit. Čekal od něj nadávky a výhrůžky, jen ne to, že to nechá být a půjde si vlastní cestou, což nakonec udělal.

Taehyung si slíbil, že bude lepším člověkem a že už si nebude na nic hrát. Ale nebylo to lehké, zvláště s těmi hlasy v hlavě. Nemohl je zastavit, říkaly mu, co má dělat. Přesvědčovaly ho o tom, že má nad ostatními převahu a že to on je tady pán. Hádal se sám se sebou. Cítil se, jako by v něm byli dva Taehyungové a on nevěděl, který je ten pravý a kterého poslechnout. Snažil se před ostatními znovu přetvařovat, že je vše v pořádku, ale copak mu na to mohli podruhé skočit? Nejspíš ano, protože nic nedělali. Na jednu stranu se snažil být opravdu hodný, na tu druhou, z bližšího pohledu, to opravdu jen hrál. Na jednu stranu se cítil vinný za to, že svým chováním ubližuje přátelům i sobě, a chtěl to ukončit dřív, než se stane něco špatného, ale na druhou stranu, z pohledu jeho sebevědomějšího a (jak rádo samo říkalo) chytřejšího já, si toho přeci nemohli všimnout, protože Taehyungovo herecké umění bylo opravdu vynikající. A hrát si s lidmi okolo byla přeci taková zábava, navíc to byla jejich chyba, že sebou nechali manipulovat.

Taehyung se cítil zlý a byl rád zlý, dokud nezačal večer plakat a dokud opět necítil, jak ho ve spánku někdo dusí. A pak ho uviděl. Byl to vlastně jen stín, ale Taehyung si byl jistý, že to byl on. Stál v rohu pokoje vždy, když se Taehyung budil z noční můry. Cítil jeho přítomnost i ve dne, ze začátku jen ve svém pokoji, ale jak čas plynul, věděl o jeho přítomnosti i jinde. Co měl dělat, když ani nevěděl, co je ten stín zač? Rozhodně neměl jít tou cestou, kterou si zvolil – Taehyung totiž jen nečinně čekal.