Behind You

sedmá

Nevěděl jsem, jak to zastavit. Gi mě vyčerpával víc a víc. Stále jsem ho tu chtěl udržet, ale cítil jsem, jako by tu začínal být víc než já. Lidé okolo si mě přestali všímat. Neodpovídali mi na otázky, přehlíželi mě a domlouvali se beze mě. Měl jsem vždy dostatek kamarádů, ale teď jako bych i pro ně přestal existovat. Chtěl jsem s tím něco dělat a věděl jsem, že to sám nedokážu, ale bez Giho by se mi zhroutil svět a oni by mi ho určitě sebrali. Dokázali by ho vymazat, což jsem nemohl dopustit, tak jsem radši neudělal nic.

Přesně tak řeší většina lidí své problémy. Nechá je plavat a čeká, až se to samo nějak vyvine. Ale problémy se samy neřeší, ony se kupí, až jednoho dne přerostou tak, že je nezvládnete unést. Stejně jako ty moje.

Byl jsem opravdu slabý a několik dní jsem nevycházel z pokoje. Mým rodičům to nakonec začalo být divné, až se rozhodli, že mě zkontrolují. Našli mě v bezvědomí. Sanitka přijela do deseti minut a napojení na kapačky mi pomohlo, protože to bylo jen obyčejné vysílení. To ale nevěděli z čeho. Mysleli si, že jsem znovu spadl do svých starých problémů, ale ve skutečnosti to bylo trochu větší. Jedl jsem docela dost, na své poměry, ale Gi mě jednoduše vysával. Zjistil to až psycholog, u kterého jsem měl mít původně sezení kvůli anorexii, ale musel mě poslat k psychiatrovi kvůli schizofrenii. Jak komické.

Moji rodiče nade mnou měli plnou moc, tak mě ihned poslali do léčebny. Tak lehce se mě zbavili. Doktoři do mě cpali prášky, psychologové se ze mě snažili dostat příčinu mé duševní lability. Kdy to začalo? Asi před dvěma lety, to jsem trochu shodil, ale nikdy by se mi nepovedlo zhubnout víc, kdyby neumřela moje babička, která měla samozřejmě potřebu mě stále vykrmovat. A Gi? Promítal jsem si do něj své sny o ideálním příteli. Objevil se krátce po tom, co jsem začal s drogami.

Každý den jsem bloudil po chodbách léčebny. Každý den po obědě, kdy jsem měl volno. Přesně ve čtyři hodiny jsem měl sezení s psychologem, v pět mi donesli prášky a v šest byla večeře, po které jsem dostal další várku pilulek. Ráno mi zvonil budík příliš brzy, ale já nikdy nepřišel na to, jak ho natrvalo vypnout, tak jsem ho jednou prostě rozbil, když jsem jím hodil o zem. Ihned jsem dostal nový, spolu se zrušeným volnem a dalším doktorem.

Moc mi chyběl Gi. Byl jsem tu sám. Pokoj, kde stály dvě postele, jsem s nikým nesdílel. Kapacita léčebny byla velká, počet pacientů momentálně asi nikoliv. Nebo prostě nechávali nováčky ze začátku bydlet samotné.

Když jsem konečně opět mohl po obědě do společenské místnosti, sedl jsem si k oknu a díval jsem se přes mříže ven na zahradu. Byla krásná, ale nikoho tam nepustili, takže sloužila spíš jako kuřárna pro zaměstnance.

Někdo mi poklepal na rameno a já jsem se otočil. Nemohl jsem uvěřit svým očím, myslel jsem, že v léčebně není možné potkat se s někým, koho znáte, protože to nedovolují nějaká pravidla. On tu ale stál přede mnou. Prášky jsem ale bral poctivě, to přísahám.

„Ahoj, jmenuji se Yoongi a jsem tu nový," představil se. Proč to dělal? To si se mnou zase hrál?

„Ahoj, jsem Taehyung... No... Proč jsi za mnou přišel. A proč tu jsi?" zeptal jsem se před tím, než jsem na něj chtěl křičet, protože jsem čekal, že se nad jeho výmluvou alespoň pobavím.

„Nevím, zdál ses mi sympatický... Rozdvojení osobnosti a poloviční ztráta paměti," vysvětlil.

„Poloviční?" nechápal jsem.

„Moje skutečné já si podle doktorů nepamatuje, co ta druhá osobnost dělala."

Pokud si ale myslíte, že jsme se díky jeho změně stali přáteli, tak se mýlíte. Nedokázal jsem se podívat na jeho tvář, aniž bych si vzpomněl na to, co jsem s ním prožil, a i když mě do ničeho nenutil, tak i na to, do čeho jsem se s jeho pomocí namočil. Byla to moje vina, že jsem se nechal zlákat, ale jeho tvář se mi objevila před očima vždy, když jsem jen pomyslel na drogy. Četl jsem článek o tom, jak mladému muži s rodinou zničily návykové látky život, ale místo jeho fotky jsem viděl Yoongiho. U všech těch drastických filmů, které mají za úkol nás odradit nelegálních věcí, jsem si na něj vzpomněl.

Pár dní po opětovném setkání s Yoongim jsem se nechal presunout do jiné léčebny. Popravdě jsem jim řekl, že se stala chyba a znal jsem se s jedním z pacientů. Vyhověli mi a já jsem přestoupil, i když jsem ten pocit neměl - stále stejný režim. Příliš brzké vstávání a budík, co se nedá vypnout. Stále stejně nudné dny, kdy zobete jeden prášek za druhým a den vám zpestří jen návštěva psychologa.

Doktoři po několika měsících prohlásili, že jsem zdravý, i když já sám jsem tomu nevěřil. Byl jsem ale rád, že jsem odtamtud vypadnul. Byl jsem víceméně schopný fungovat v normálním světě, i když mě občas trápila nespavost a deprese. Jenže těmi trpí většina populace, což je důsledkem dnešního uspěchaného života, který si vybírá svoji daň. Přijal jsem tedy tyto následky a žil jsem. Stále jsem se bál, co se stane, až se mě někdo pokusí zlákat jako Yoongi, ale věděl jsem, že to nezjistím, dokud se to nestane, a do té doby nemá cenu se tím zaobírat a ztrácet tím čas.

Někdo však neměl takové štěstí. Yoongimu drogy vyloženě rozežrali mozek. Navíc se doktorům za pomocí léků nepodařilo sjednotit mu osobnost, ale naopak se jeho stav začal stále více vymykat kontrole. Jeho život byl ztracený, protože se pro pár šťastných chvilek odevzdal do rukou malému, ale o to nebezpečnějšímu zabijákovi.

Ｔｈｅ Ｅｎｄ