Rodiče mají o svých dětech často zvláštní iluze a přitom to jsou oni, kdo nás k tomu svým chováním dovedli. Nevyčítám jim to, úloha rodiče není lehká a pubertální děti mají leckdy tendence vzdorovat autoritám, jak to píší všechny učebnice, zabývajíc...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už přes půl hodiny jsem koukal do počítače, aniž bych byť jen ťukl do klávesnice. Neměl jsem na nic chuť, žádnou motivaci, natož inspiraci. Snažil jsem se vybrat alespoň nějaký film, ale žádný mě nelákal. Dříve mě bavilo kreslení, tedy myslím, ale tentokrát jsem nedokázal udělat ani čárku. Cítil jsem se, jako bych neměl žádné koníčky – jistě, několik měsíců jsem se zajímal jen o to, kdy mi napíše Yoongi, a ty další zase o svoji váhu.
Měl bych to všechno vyřešit, obnovit kontakty a koníčky nebo si najít nové. Chtěl bych se nějak zabavit, ale neměl jsem na to sílu. Proč bych se vůbec snažil? Předtím bylo vše o tolik jednodušší.
Můj starý život! – Chtěl bych ho zpátky. Jen nevím který z nich. Jestli ten, který jsem teď ukončil, nebo ten předtím. Jak rád bych někam utekl, ale nevěděl jsem kam ani jak.
I přes všechny pokusy a znechucené pohledy do zrcadla jsem nedokázal začít znovu. S každým kilem navíc jsem se propadal do stále hlubší deprese. Moje klíční kosti se ztratily v tuku a břicho nesplasklo, ať jsem se ho snažil zatahovat jakkoli velkou silou. Nedokázal jsem se zastavit, můj žaludek mi říkal, že jím až moc, ale něco ve mně nechtělo přestat. Až nakonec jsem se donutil běžet na záchod a všechno ze sebe dostat. Cítil jsem neskutečnou úlevu, když jsem opět pocítil krásně prázdný žaludek, ale zároveň jsem si uvědomoval, že tím všem lžu a jak si ničím zdraví. Odešel jsem do pokoje, kde jsem se zavřel. Byl jsem unavený, proto jsem si lehl do postele a usnul.
Ráno jsem si dal jen čaj a odešel jsem do školy. Vydržel jsem to až do večera, kdy jsem se musel zase najíst. Začal nový kolotoč.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jediný, s kým jsem se teď bavil, byl Gi. Už jsem ho ani nebral jako někoho cizího, spíš jako svoji součást. Já jsem rád usínal v jeho příjemném objetí a on se zbavil toho špatného zvyku dusit mě ve spaní. Ráno mi ale jeho teplo chybělo, když jsem se probouzel sám.
Několik dní jsem se snažil dát Gimu část své energie, aby se mnou nebyl jen v noci. Vysilovalo mě to, ale cítil jsem, jak je tu se mnou déle, což mi bylo dostatečnou náhradou. O nikoho jiného jsem se nezajímal, ale nezdálo se mi, že by to někomu vadilo. Prostě si mysleli, že už jsem zdravý, s čímž se spokojili. A já jsem byl zdravý, jen jsem se cítil sám, tak tu byl Gi.
Rodiče navíc viděli, že jím, takže už je nezajímalo, že to všechno končí po pár minutách v odpadních rourách. Rodiče jsou holt občas nevšímaví. Mně to tak ale vyhovovalo. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nijak se to tu s vaší aktivitou za takovou dobu nepohnulo 🙄 s příští kapitolou vám dám konečně pokoj – bude poslední.
