Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

13.

Dny trávil Arza v práci a snažil se najít přítele Bryany. Pročítal výpovědi zas a znovu, aby si všimnul možno zapomenutého. Večer se pokaždé vydal do nemocnice. I když říkal, že jí dá pokoj, nemohl. Musel prostě vědět jak na tom je. Zda se její stav zlepšil nebo ne. Dle sestřičky, která se nechala podplatit, zjistil úplně vše. Nejprve nechtěla. Samozřejmě, ale jak Arza přihazoval, tak byla povolnější. Takže: Heili byla po operaci ruky, kterou si ošklivě zlomila. Ale zítra by ji měli pustit domů. Což znamenalo jediné, a to, že se do práce jen tak nedostane.

Zrovna byl zas ve své kanceláři a studoval případ. Všichni už odešli, jen on chtěl prostě co nejdřív vyřešit případ. Tedy… než zmizí. To byla další věc, která ho zajímala. Jak zmizí. Umře, nebo se vypaří, nebo…

„Dlužíš mi večeři a velkou kytici růží,“ vylekala ho Heili.

Trhl hlavou a podíval se ke dveřím. Opírala se o futra s rukama založenými na prsou a usmívala se. Musel se přiznat, že ji vážně rád vidí a že se na ni nemůže vynadívat. Bože, jak ona byla krásná.

„Ahoj, jak ti je?“ musel od ni odtrhnout zrak, jinak by se na ni vrhl a nedopadlo by to dobře. Líbal by ji tak dlouho, dokud by s ním nespolupracovala a pak by se s ní pomalu pomiloval, ale věděl, že když to udělá, ublíží ji. Ona má už svůj život. Plánuje budoucnost a rozšíření rodiny. Zach je prima chlap. Postará se o ni.

„Žiju. Nic se mi nestalo. Ruka je sice bude ještě pár týdnu nepoužitelná,“ podívala se na obvázanou ruku, kterou měla v ortéze a tu připevněnou na krku, „ale přežiju to.“

„To jsem moc rád. Hele, chtěl bych se ti omluvit. Nemel jsem tě nutit…,“

„Ale nech toho,“ přerušila ho a šla si pomalu sednout naproti němu. „To já bych se ti měla omluvit za Zacha. Je přehnaně starostlivý.“

„To je ale fajn,“ vzal do ruky další papír a věnoval se práci. Nechtěl se bavit o muži, který teď spí s jeho ženou.

„No jak kdy.“

„Na tu večeři budeme muset zapomenout, ale květiny ti pošlu,“ ani se na ni nepodíval. Nemohl. Nešlo se na ni dívat a předstírat, že se nic neděje. Dělo se toho tolik, že to přestával zvládat. Čas mu plynul a ona mu stále byla daleko. Nemohl udělat nic, aby se do něj zamilovala.

„Ale tak to máš smůlu, protože já jsem nám objednala velikánskou večeři a taky jsem si objednala ohromnou kytici. Jo a abych nezapomněla. Platíš to ze své kapsy.“ Arza k ní zvedl pohled a pomalu rozšiřoval rty. Bylo vůbec možné, aby její dokonalost dosahovala takových výšin?

„Jsi hrozná,“ ne nebyla. Vlastně byla skvělá. Nejlepší ze všech lidí na světě.

„Já vím. Mě se nezbavíš, kamaráde.“

****

O pár minut později, už se ládovali kuřecími křidýlky a před u Heili stála obří kytice orchidejí.

„Tak řekneš mi už, co tady děláš?“ okusovala kost.

„Hledám nějaké pojítko. Něco nám muselo uniknout. Jen nevím co?“ projel si prsty vlasy a rozcuchal si je. Únavu měl vepsanou v očích.

„Měl bys to nechat na jindy. Třeba nás pak něco napadne,“ sebrala mu papíry a začala je dávat do desek.

„Žádný nás. Ty jsi na neschopence,“ vzal si zas papíry k sobě.

„Říkal kdo?“ posmívala se mu.

„Říkám já.“

„Ale no ták. Já nechci být doma. Chci pomáhat,“ zas si vzala lejstra. Arza už ji měl tak akorát dost. Přešel úplně k ní , podíval se jí do očí a řekl: „Ty půjdeš domů,“ žďouchl jí prstem do ramene. „Budeš se věnovat rodině a mě necháš pracovat. Málem jsi umřela…,“

„Ale…,“

„Pš, ještě jsem nedomluvil,“ dal ji ruku před ústa. „Už se toho stalo až moc. A já už nechci, abys trpěla,“ byl ji tak blízko že se topil v jejich očí, cítil, jak mu dýchá do dlaně. Slyšel její tlukot srdce. Jak on by si přál, aby věděla, kdo ve skutečnosti je. Strašně ho mučilo hrát si na někoho jiného.

„Proč?“ promluvila do jeho dlaně. Pomalu sundal z jejich rtů. „Proč ti na mně tolik záleží?“ její hlas byl najednou tak tichy a nějakým způsobem zvláštní. Jako by něco tušila.

„To ti nemůžu říct,“ neovládal své tělo. Najednou jí jeho ruka hladila po tváři a on se k ní skláněl. Divné bylo, že ona neuhýbala. Jen se mu dívala do očí a čekala. Vážně měla v očích obrovské očekávání. Udělá to, neudělá? Běželo jí hlavou. Uhne, neuhne, běželo hlavou jemu. Najednou se oběma těžce dýchalo. Srdce se jim zastavilo a mozek vypověděl službu. Oba to chtěli. Nebylo úniku. Už je dělil jen jediný malinkatý milimetr, aby se políbili.

„Halo, je tady někdo?“ vyrušil je naléhavý hlas. Heili od Arzi odskočila a podívala se na chlapce, který vypadal jako by právě vylezl z popelnice. Tmavé vlasy mu trčely nahoru. Tvář měl špinavou a odřenou. Oblečení smrdělo a doslova na něm viselo na pár nitích. „Musíte mi pomoc, nebo mě zabijou. Schovával jsem se dokud to šlo,“ byl zoufalý, skoro s pláčem na krajíčku. „Ale už nemůžu. Oni mě najdou a pak mě zabijou,“ už vážně plakal. „Stejně jako ji,“ celý se třásl. Byl na pokraji zhroucení.

„A kdo jste?“ oba na něj koukali a snažili se rozluštit co jim říká.

„Jsem Koltnen Fallsen. Byl jsem Bryanin přítel a byl jsem tam, když umírala.“ Jen to dořekl. Heili se podívala na Arzu. Oba věděli, že našli to, co jim unikalo. Stopu, kterou potřebovali. Něco, co jim dá odpovědi na jejich otázky.

„Mu-musíme. Musíme ho vzít do nemocnice,“ vykoktala ze sebe Heili přes šok.

„Ne, tam ne. Potřebuju ochránit. Nikomu nesmíte věřit. Oni jsou všude. Nikdo neví, kde mají své lidi a pak, až mě najdou, zabijou mě. Já to viděl. Viděl jsem, co jí udělali a jen jsem tam stál a koukal,“ začal ještě víc plakat. Až hystericky. Skoro nedýchal. Zatahal se za vlasy a zařval z plných plic. Pak si sáhl za pas a vytáhnul pistoli. Namířil si ji k hlavě a řekl: „Uděláte, co vám řeknu, nebo se zabiju a bude to vaše chyba.

„Klid, chlapče,“ natáhl k němu ruce Arza a stoupl si před Heili jako jeho štít. „Slibuju, že uděláme všechno, co chceš, jen odlož tu zbraň,“ udělal k němu malý krok.

„Okamžitě toho nechte. Já nejsem blbej. Teď mě odvedete někam do bezpečí a dáte mi to kuře,“ nakoukl na stůl, kde byl kyblík.

„Jasně, prosluž si, určitě máš hlad,“ Heili chytila Arzu za ruku a donutila ho, aby uhnul stranou. „Koltne, hlavně se uklidni. My ti neublížíme,“ šla pomalu k němu. Vypadalo to, že jí věří více než Arzovi. Ten ji chytil za ruku a nechtěl pustit. Bude ji bránit i proti její vůli.

„Nechci vám ublížit,“ kroutil hlavou a pomalu složil zbraň. „Jen se strašně bojím.“

„Já vím, dej mi tu zbraň,“ natáhla k němu ruku. „Prosím, a já ti slibuju, že ti pomůžu,“ dívala se mu upřímně do očí a usmála se. Ten jeden úsměv mu dodal odvahu jí věřit. Opatrně ji vložil pistoli do dlaně a setřel si slzy.

„Omlouvám se, já jsem nechtěl.“

„Ale no tak, nic se nestalo,“ předala zbraň Arzovi a objala Koltna. „Neboj. My se o tebe postaráme,“ podívala se na Arzu, který nestačil zírat, jak vše hezky zvládla. No, a on už ho chtěl zpacifikovat.