Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

8.

„Kdo bych sakra byl?“ křečovitě se usmál. Měl pocit, že Heili přišla na celé jeho tajemství. „Jsem Arza, tvůj nový nadřízený. Spíš by mě zajímalo, kdo jsi ty a co se ti stalo? Chováš se pěkně divně!“ zvolil útočný manévr. Musel nějak otočit vše proti ni, aby zachránil sám sebe a následně pomohl Heili.

„Já… No, jak jen to říct. Možná bys měl vědět, že u policie nejsem jen tak. Mám, nebo spíš měla jsem dar,“ přestala mluvit a sledovala jeho reakci. Očekávala překvapení, výsměch, pochybnosti, ale jeho tvář zůstala kamenná. „Víš co? Teď na to není čas. Musíme se jít podívat, co je v té stoce,“ stočila řeč jinam.

„Ne, do té stoky tě rozhodně nepustím. Bez jištění, tam nemá nikdo co dělat. Takže, já zavolám někoho, kdo nám pomůže a ty pak můžeš pokračovat,“ vytáhnul mobil a vytočil číslo. „Pokračuj,“ řekl, když domluvil a schoval mobil do kapsy.

„Ne, tohle bys stejně nepochopil,“ mávla nad tím rukou a začala si nervozně kousat nehty. Tolik by mu to chtěla říct, ale nemohla. Jen její vnitřní já, jí prostě pořád říkalo, že v jejim životě, je Arza strašně důležitou osobou.

„To jako že jsem debil? Pardon, ale já mám dvě vysoký školy,“ v tom se zarazil. Právě mluvil o tom, jemuž tělo patřilo. Ne o sobě jako o Delonovi. Jak jen bylo možné, že tohle věděl. Až do takových detailů na internetu nezašel.

„Ou, tady je někdo chlubna,“ pousmála se. „Hele, nevím, jak ty, ale já jdu do tý stoky,“ rozešla se k velké rouře.

„Opovaž se, Heili a přísahám, že to pro tebe nedopadne dobře,“ předběhl ji a podíval se na ni Delonovým pohledem, až se jí z toho zastavil dech.

„To je šílený,“ promnula si čelo a hraně se zasmála.

„Co zas?“ nechápal.

„Ten tvůj pohled. Je až děsivý, jak moc mi ho připomínáš,“ mluvila, aniž by nad tím přemýšlela.

„Deloneho?“ moc dobře věděl, že myslí jeho.

„Ano. Díváš se na mě stejně jako on, některé tvoje grimasy… Jako bys byl on,“ dívala se na něj možná až moc s velkým zájmem. „Ale to je blbost. Je to jen v mé hlavě. On je mrtvý. Nejsi mu ani podobný. Jen prostě... já nevím. Asi z toho začínám šílet,“ smutně se usmála a šla se posadit na pláž. Dívala se, jak na moři tančí vlny, jak se perou jedna druhou, jak závodí a jak se nakonec jedna o druhou roztříští. David strašně rád koukal na vlny. Miloval svůj dům na pláži. To jeho syčení, když se slunce dotklo hladiny. Jeho tetování ve tvaru andělských křídel, které při pohybu lopatkami vypadaly, jakoby by chtěly vzlétnout. Nějak moc jí poslední dobou chyběl. Možná že to bylo tím, že chce začít žít na sto procent. Ne jen přežívat, jako to dělala doposud. Možná že měla výčitky, ale neuměla si to přiznat. Arza stál opodál a sledoval ji. Až teď mu došlo, jak se celou dobu trápila. Jak moc jí ublížil jeho odchod. Tolik by si přál říct jí, že je zpátky. Že se vrátil, aby spolu mohli být, ale to nešlo. Oba se trápili pro druhého, přitom stačilo jen říct: Jsem tady, lásko. Už bude dobře. Jen to prostě nešlo. Tentokrát se musí hrát podle pravidel.

„Chybí ti, že jo?“ posadil se k ní. Vyzul si boty a bosky se brouzdal pískem. „Je mi líto, že ti ho připomínám, ale chci, abys věděla, že to nedělám schválně,“ díval se na její profil. Na to, jak jí vítr rozfoukává vlasy a jak nepatrně zvedla koutky úst.

„Někdy si říkám, že jste jedna a ta samá osoba. Ale kde pak. David mě moc v lásce neměl. Myslel si, že jsem vražedkyně a ještě k tomu lhářka,“ zavzpomínala na to, jak se mu snažila vysvětlit, že Briana, svého jedno nočního milence, nezabila.

„Jak jste se dali dohromady?“ samozřejmě, že to věděl, ale chtěl si minulost zopakovat s ní.

„Jak jsem řekla. Myslel si, že jsem zabila jednoho muže. Tenkrát jsme sem přijely s kámoškama na dovolenou, když jsem načapala snoubence s jinou. Chtěly jsme to tu pořádně rozbalit. No a já to rozbalila. V baru jsem se seznámila s barmanem, skončila u něj doma, vyspala se s ní a ráno utekla. Jen tak pro info. Tohle nedělám. Šlo o dočasné selhání. Jenže ten kluk byl brutálně zavražděný. Ne mnou, podotýkám. Problém byl, že si to David myslel. Přišel si pro mě na hotel a odvezl mě. Naštěstí An, moje kamarádka, je právnička a nějakým záhadným způsobem zařídila, že mě měl na starost. Musela jsem se k němu odstěhovat a být pod jeho dohledem,“ skončila s úsměvem vyprávění.

„To je celé?“ zeptal se v očekávání dalšího vyprávění. Chtěl společně s ní zavzpomínat víc .

„Ne, samo sebou. Ale to už je moje soukromí. Mám ho zamknuté v srdci,“ dotkla se svého srdíčka, které stále plakalo.

„Víš já…,“

„Kapitáne Arzo,“ přerušil je nějaký mladík, který právě dorazil s týmem policistů.

„Už jsou tady. Jdem zjistit, co v tý stoce je, jestli něco,“ postavil se a natáhnul k ní ruku. Uchopila ho a nechala se jím vytáhnou na nohy. „Stejně by mě zajímalo, jak jsme se sem dostali a co tě sem vlastně táhlo,“ podezřívavě si ji prohlížel.

„To je moje tajemství, Arzo. Nebuď zvědavý, budeš brzo starý,“ mrkla na něj a šla ke stoce.

****

Čekali než se muži vrátí ze stoky. Vzduch se ochladil a obloha začínala černat. Trvalo to už několik pár hodin, když se z vysílačky ozvalo, že nikde nic není a že se vrací.

„Ne! Něco tam určitě bude. Arzo, vím, že tam prostě něco jen,“ prosila ho pohledem, aby se ještě nevzdávali.

„Heili, je mi líto, ale už jsme tu přesčas,“ nechtěl zpochybňovat její tvrzení, ale vážně si začínal myslet, že se jí možná jen něco zdálo.

„Kapitáne,“ ozvalo se z vysílačky. Heili se napnula a poslouchala.

„Ano, slyším,“ přiložil si přístroj k puse.

„Něco jsme přeci jen našli. Je to tělo… asi dívka. Nemůžu posoudit, protože je ve značném rozkladu.“ Arza se podíval na Heili. Ona na něj. Tak to vypadá, že ho nikdy nepřestane překvapovat.