Tropická bouře 3 - šance pro Deloneho✔️

19.

DELONE

„Heili, jsem tady!" volal na ni, chodil kolem ni, ale nebyl vyslyšen. Viděl své náhradní tělo, jak stálo znehybněně uprostřed obýváku a jak se Heili loučí s dětmi. Vše bylo tak divné. Nějak to nechápal. Hlavou se mu honilo plno myšlenek. Prohlížel si Arzu a snažil se přijít na to, co se stalo.

„Vítám tě, ty zlodějíčku jeden."

Arza se prudce otočil za hlasem a viděl něco, co ho vyděsilo k smrti.

„Ty?"

„No teď bych řekl že ty," pousmál se pravý Arza. Stálo před ním jeho nové já. Tak teď už nechápal vůbec nic.

„Co se tady děje?"

„Tak to bych taky rád věděl, ale myslím si, že v tom má prsty tenhle," luskl a vedle něho se objevil Džin. Spoutaný ledovými pouty a celý v křeči.

„Džine," chtěl mu jít napomoct, ale Ledovec mu v tom zabránil zvednutím ruky a vysláním mrazivého blesku do nohy. Hned se chytil za nohu a masíroval si omrzlinu, které mu tam zůstala.

„Ještě jednou to zkus a zasáhnu tě do srdce a věř, že to bude poslední, co zažiješ," přimhouřil oči.

„Co chceš?" snažil se zachovat klid, ale nějak mu to nešlo. Nemohl, když nevěděl, co se děje.

„Odpovědi. Vím, že tenhle," ukázal na Džina, „může za to, že jsi tady, v mém těle."

„Jo, udělal jsem to, ale jen proto, abys nemohl už nikomu ublížit, ty zrůdo," řekl v bolestech Džin.

„Počkej, dal jsi mi tělo sériovýho vraha?" zarazil se Delone. Tohle nemohla být pravda. Nemůže být v těle vraha. Znamenalo by to, že by musel zatknout sám sebe.

„Ne, já nejsem sériový vrah. Jsem Sběratel, ty debile!" urazil se. „Sbírám duše. I tuhle jsem si sebral," ukázal na své tělo. „Tenhle blbeček byl tak jednoduchý sousto. Pořád žil sám. Věnoval se své práci. Nechal za sebou všechny blízké a jeho život byl tak chudý, že stačilo jedno zašeptání a skočil."

„Skočil?" nevěděl, jestli chce vážně vědět, co tím chtěl říct.

„Jo, ze střechy svého domu a tak jsem si vypůjčil jeho tělo, začal navazovat kontakty, což mi šlo mnohem líp. Vlastně se divím, že mě to nenapadlo dřív. Byl jsem hlupák. Teď potřebuju tvou duši, její duši," ukázal na Heili, která se procházela po bytě, „a jeho duši," přešel k Džinovi až úplně tělo na tělo. Otevřel pusu a nasál do sebe vzduch, čímž vydával Džinovu duši. Bylo zřetelně vidět, jak průhledný Džin vystupuje ze svého těla do úst Sběratele. Džin se prohnul dozadu a začal šíleně ječet. Až si Delone musel zakrýt uši. Ten křik se mu dostal do hlavy a ta ho rozbolela natolik, že šel bolestí do kolen. Nemohl nic dělat. Jen se slzavýma očima koukal, jak jeho Džin umírá. Jak jeho tělo spadlo k zemi jako pytel brambor. Bez jakýkoliv známek života. V tu chvíli se Davidovi ulevilo. Žádná bolest.

„Cos to udělal?" vytřeštil oči David a pomalu se zvedl.

„Starý maso," ušklíbl se Sběratel. „Odhaduju to na několik tisíc let. Ble."

„To snad nemyslíš vážně?" zůstal stát nad jeho činem i slovy.

„Pš," nastražil uši Sběratel. „Volá mě tvá holka. Vydrž, já se vrátím." A byl fuč. Jednoduše zmizel a ukázal se Heili.

HEILI

„Překvapená, lásko?" usmál se na ni. Řekl si, že si s ní zahraje.

„Ty? To snad není možný?" překvapená tím, co vidí, nemohla uvěřit vlastním očím.

„Všechno je možný. Nemyslíš si snad, že my dva jsme se potkali jen tak? Jsem tu, abych ti ukázal, jak mocná můžeš být. Co všechno dokážeš, ale hlavně proto, abych tě zbavil tvého břemene," přikročil k ní plný nadějí. Věděl, že pokud pozře její duši, dar, který Heili vlastní, přejde na něj, a to by potom bylo jako jít si pro Svatý grál všech grálů. Všechny ztracené duše, by byli jen jeho.

„Já tomu nerozumím," ustoupila dozadu. Vůbec poprvé netušila, co bude dál. Jak by měla reágovat a zda by raději neměla utíkat, aby si zachránila život, ale to momentálně nemohla. Její vlastní zvědavost jí to nedovolila. Ona prostě potřebovala vědět, o co tu běží.

„Je to jednoduché. Jsem tu, abych tě osvobodil od toho proletí." Dál ji přemlouval

„Jako, že budu zas normální," uvažovala nad jeho slovy. Mohla to být pravda? Mohl jí dát zase její normální život zpět? A co jí to bude stát?

„Ano, stačí jen jít ke mně a já ti pomůžu," lákal ji do své pasti. „To tys mě osvobodila z temnoty. To tys mi dala volnost. S tebou jsem se vrátil, když ses znovu narodila. Jsi tak silná a ta síla tě zabije. Já ti dám zas volnost. Osvobodím tě. Proto jsem tu. To kvůli tobě." Jeho hlas byl tak milý, plný něčeho příjemného, jako by ji lákala Siréna. Natáhnul k ní ruku a vábil ji k sobě. Heili, aniž by si toho byla vědoma, udělala k němu první krok a pak další. V uších stále měla jeho slova. To, že ona ho přivedla z temnoty. Něco jí na tom prostě nehrálo. Tohle nebyl Arza, kterého znala. Tohle byl úplně někdo jiný. Možná měl jeho vzhled, ale duše byla někoho nebo něčeho jiného. Pohled, kterým se na ni díval, nebyl stejný jako Delonův. To, jak na ni mluvil, nebylo od srdce. Ani jeho úsměv nebyl jeho. Tomuhle Arzovi chyběl Delonův úsměv. A v tu chvíli jí to všechno došlo. Před očima jí proběhla chvíle, kdy málem umřela a jak ji Arza zachránil. V tu chvíli se jí zdálo, že se s ní něco vrátilo. To něco bylo to, co právě obývalo Arzovo tělo. Tělo, ve kterém dříve vážně byl Delone. Teď už si tím byla jistá. Nemohla neposlechnout srdce, které jí to dávalo jasně najevo. Její ženská intuice ji nikdy nezradila a ona se rozhodla ji poslechnout i teď. Tohle bylo tělo, které sloužilo jako nástroj.

„Ne!" vykřikla a zas ustoupila zpět. „Ty nejsi on! Ty jsi ta temnota, co jsem ji osvobodila. Vrať mi ho a hned!"

„Ale on je mrtvý," vysmál se jí. „Už nikdy ho neuvidíš. Je můj a ty budeš taky moje!" začal si bouchat do hrudi. Už toho měl vážně plné zuby. Chtěl její moc a přísahal, že si ji vezme. Vymrštil k ní ruce a chtěl do ni poslat ledový blesk. Heili nezmohla nic, než jen zavřít oči a stáhnout svaly v očekávané bolesti, ale ta nepřišla. Pomalu otevřela oči a opět neměla slov. Před ní stali duše Bryany a Kholtena. Dívali na Sběratele pomstychtivým pohledem. V očích měli nenávist a pomstu. Šli si pro něj, čemuž se jen vysmál. Myslel si, že proti němu nemají žádnou šanci, ale když duše prošly tělem, vytáhli z něho i Sběratele. Jeho pravá tvář nebyla vidět. Ve skutečnosti to byl jen tmavý stín s rukama ve tvaru větví a s ledově modrýma očima. Ten, co se dříve vznášel nad Arzou, když spal. Heili na to jenom koukala a už dnes po několikáté za posledních pár minut, přišla o řeč. Sledovala, jak nahněvané duše trhají Stín na malé kusy. Poslouchala jeho nářek a kletby, až z něho nezbylo vůbec nic. Bryana a Kholten se chytili za ruce a podívali se na Heili. Jen kývli na pozdrav a pak se vypařili v třpytivém světle.

„Sakra, Arzo!" rozeběhla se v bezvládnému tělu a začala ho fackovat. „Prober se, ty parchante. Nesmíš mi taky umřít," z myšlenky, že by ho znovu ztratila, se rozplakala. Nemohla to dopustit. Potřebovala vidět jeho tvář. „Už tě nechci ztratit." Prožívala znovu jednu a tu samou situaci, ale momentálně to bolelo mnohem víc. Nemůže přeci zase ztratit svou životní lásku.

„Vím to, vím...,"

„Neříkej to!" vykřikl povědomý hlas. Heili zvedla hlavu. Byla to Diana, Deloneho sestra. „Neříkej to. Nebo ho ztratíš úplně."
„Diano," setřela si slzy. „Co ty tady děláš a co se to tu sakra děje!"