Black feather • destiel

Proč jen chtěl bych víc?

Uteklo ještě několik dalších dní, ve kterých jsme se Samem Deana přestěhovali z hotelu do nového bytu a já jsem pořád trávil všechen volný čas s Deanem v nemocnici. Bylo to pár opravdu krásných dnů a stoprocentně to byly jedny z mých vůbec nejkrásnějších dní v celém životě, jenomže... Něco se mnou nebylo v pořádku.

Já... Já prostě nemohl přestat myslet na Deana. Sice jsem už i normálně chodil do práce, abych měl taky na starost něco jiného, ale stejně jsem se vůbec nedokázal soustředit. Bylo mi z toho skoro až zle, protože já... Možná jsem to přestával zvládat už i sám se sebou.

No a tak jsem se jednou rozhodl, že Deanovi nebudu aspoň jeden den odpovídat na zprávy a ani za ním odpoledne nezajdu po práci do nemocnice. Museli jsme si od sebe dát pauzu...

Ani se Samem jsme se ráno minuli, jelikož jsem vyučoval až od třetí hodiny a přispal si. Takže jsem jenom mobil nechal na nočním stolku, vzal si batoh a mikinu do ruky a vyšel do blázince.

..............

Popravdě mi ten jeden den bez Deana během dopoledne začínal připadat jako horší a horší nápad. Byl jsem neskutečně nervózní, pořád jsem jenom koukal na hodiny, abych už mohl jít pryč a soustředění bylo ještě horší než v poslední době.

Jakmile mi skončila poslední hodina, nasedl jsem do auta a rychle odjel domů. Už pár dní jsem si totiž do práce občas dovolil jezdit autem, když jsem věděl, že pak nepojedu do baru.

..............

"Same? Jsi doma?" promluvil jsem vcelku tiše do na první pohled prázdného bytu a rychle šel do svého pokoje pro mobil, abych mohl zavolat Deanovi. Přišel jsem si jak závislák... Ne na drogách, ne na cigaretách nebo alkoholu, já byl závislý na Deanovi Winchesterovi.

A pak jsem je tam viděl... Na mojí posteli seděl Sam a hned vedle něj i Dean a o něčem si povídali. "Casi?!" vykřikl starší a bleskurychle se zvedl. "Casi..." řekl ještě mnohem klidněji a potom se mi vrhl kolem krku.

"Tohle už mi nedělej, prosím... Měl jsem o tebe děsnej strach-" stiskl mě ještě o něco pevněji, zatímco já tam stál jako zmražený s rukama podél těla. "Teda..." zakašlal, když si uvědomil, že je s námi v místnosti i Sam. "My oba jsme o tebe měli děsnej strach..." usmál se a odtáhl se ode mě.

Ještě nikdy v životě mě nikdo neobjal... Viděl jsem, jak to lidé dělají, ale nikdy jsem pořádně nepochopil proč. Teď už jsem to však cítil taky. To bezpečí, teplo, vůně, domov, přátelství... láska.

"Jak ses sem vůbec dostal? Ještě jsi přece měl pár dní ležet v nemocnici... Co tvoje hlava a ruka a-" Museli jsme spolu vypadat fakt komicky podle Samova pobaveného výrazu.

"Když jsi se mi neozýval a ani Sam tě ráno neviděl, měl jsem obavy, že jsi se mohl v noci třeba někde opít, předávkovat nebo poprat... Prostě jsem zavolal Sammymu, podepsal revers a jel sem." Vážně kvůli mě právě teď odjel z nemocnice?

"To je hezký, ale to jsi vážně nemusel... Jenom jsem si doma omylem zapomněl mobil," zalhal jsem a sáhl pro něj na noční stolek. "Vidíš?"

Dean se nejprve podíval na Sama a pak na mě. "Tak to bych už asi měl jít..."

"Ne, počkej!" křikl jsem najednou a pevně ho chytil za zápěstí, jak pomalu odcházel. "Nechoď..."

Možná to znělo zoufale... Možná trochu víc, ale pro mě bylo v ten moment nejdůležitější, že to zabralo a Dean zastavil.

"Udělám nám kafe," ozval se vedle nás Sam s úšklebkem na tváři a odešel do kuchyně.

"A fakt už tě to nebolí? Doktoři přece říkali, že-"

"Casi... Já nejsem mimino, vím, co zvládnu a co ne. Navíc bych odtud utekl klidně i potají a na vozíčku, když by se ti něco stalo." Nevím, co za lidský pocit to bylo, ale cítil jsem jako by mi v břichu příjemně poletovali motýlci.

"Děkuju," usmál jsem celý červený studem a chtěl Deana obejmout, jenomže najednou zakřičel z kuchyně Sam, že káva už je na stole. Možná bylo dobře, že se Sam ozval... To objetí se mi totiž líbilo víc, než by mělo.

..............

"Teď už bych ale asi fakt měl jít, je dost pozdě," usmál se Dean, když už jsme v sobě měli kafe, pizzu, tak dvě krabice džusu a každý ještě dvě nealko piva. Popravdě jsem moc nechápal, jak na mě Sam skoro zakřičel, když jsem z mého úkrytu vytáhl láhev whisky a položil jí před jí před nás tři na stůl. Pak si o tom s ním budu muset promluvit...

"Ne, nemusíš chodit, vždyť přece není zas tak pozdě," přemlouval jsem ho.

"Casi, vždyť je už po půlnoci a já musím brzo vstávat do školy," zívl Sam a podepřel si hlavu rukou, aby neusl na stole. Někdy jsem přemýšlel, jak vůbec mohl do školy chodit tak dlouho a často a ještě se z toho nezbláznit.

"Tak tu Dean přece může přespat, jeho byt je daleko a navíc se teď vrátil z nemocnice, neměl by chodit po nocích sám... Navíc to vypadá, že venku začíná i pršet." Nevěděl jsem proč to dělám, ale Dean v tuhle dobu vážně nemohl jít nikam sám a zároveň by s ním celkově někdo měl být... Jen pro jistotu.

"Tobě by to nevadilo?"

"Co? Jasně, že ne, Deane. Mám v pokoji ještě jednu postel, takže ani nemusíš spát na zemi," usmál jsem se a vzpomněl si na pár dní zpátky, když jsem ho vyhodil do hotelu. Byl jsem takový idiot...

"Tak já jdu spát, mějte se, lidi!" rozloučil se Sam a nechal nás s Deanem v pokoji o samotě.

"A co ty, Casi, nechceš už jít taky spát? Zítra vyučuješ." Jeho starost byla na dospělého může dost neobvyklá. Za celý svůj život jsem nikdy nepotkal někoho, kdo by se o mě zajímal tolik jako člověk sedící přede mnou.

"Pokud chceš jít ty, Deane, půjdu taky."

Dean sklonil zrak na skleničku džusu a hodil do sebe zbytek jejího obsahu. "Tak pojď..."

........

Ráno jsem se jako první z nás dvou vzbudil já. Dean spal na druhe straně pokoje, na břiše a hlavou otočenou ke mně a lhal bych, kdybych neuznal, že vypadal zatraceně sladce.

Byl jsem andělem... Valnou většinu svého života jsem si tím byl stoprocentně jistý, jenomže když si k sobě Dean ze spánku přitáhl kus přikrývky, jako by to byla plyšová hračka a roztomile se zachumlal do polštáře, věděl jsem, že opravdový anděl ležel přede mnou.