Black feather • destiel

Když vaše duše krvácely

Takže (kdyby si někdo ještě nevšiml 😂🥰), tak názvy částí jsou zároveň i verše básně. Mám ale trochu víc veršů než pravděpodobně bude částí, takže až to celé dopíšu, dám kompletní báseň do jedné části ❤. Nevím jestli to jde pochopit, ale klidně to ignorujte 😂😂😂.

Hezké čtení 🖤

Seděl jsem na lavičce a slyšel všude kolem sebe vysoký ptačí zpěv smíchaný s lidskými slovy a dětským pláčem. Na to, že bylo teprve dopoledne, byl park dost narvaný...

"Proboha, tady jsi!" zaslechl jsem v dáli křičet Deana. Byl jsem hrozně rozlámaný a víčka mi ještě nikdy nepřišla tak těžká rozevřít.

"Nemohl jsem tě nikde najít! Bál jsem se, že ti ten chlap něco udělal." Objal mě a políbil na rty, což jsem mu víc než s radostí oplatil.

Byl to zvláštní pocit mít úplně vlastní tělo, to ne, že ne. A když jsem poprvé otevřel oči a spatřil Deana, bylo to jako bych ho viděl v naprosto jiném světle. Byl vážně překrásný.

"Miluju tě, Deane. Hrozně moc." Až po chvíli líbání mi došlo, že to byla má úplně první slova jako mě samotného. A byla to slova pro něj. Slova od srdce.

"Kde je vůbec Rafael? To tě nechal jen tak odejít?" Rozhlédl jsem se kolem nás, ale nikde jsem ho neviděl.

"Ne... Já... No, trochu jsme se poprali..."

"Cože?!" vykřikl jsem.

"Klid, zlato... Jen jsme se trochu nepohodli a pak jsem mu jednu vrazil, to je všechno... Je mi to líto, ale ten Rafael byl vážně kretén. Vůbec nechápu jak můžete být příbuzní."

"A co ti řekl?" optal jsem se vystrašeně. Snad mu nějak neřekl pravdu o mě nebo tak...

"Ptal jsem se ho, proč tě sakra vyhodili z domu... No a on mi začal vykládat něco o tvém životním poslání a plnění nebeských rozkazů a Bohovi a já prostě nenávidím ten druh lidí, kteří něco provedou a pak to shazují na víru... Navíc, když to "něco" provedou lidem, které miluju." Protočil očima a pohladil mě ve vlasech.

"No jo... Naše rodina je hodně nábožensky založená," zasmál jsem se nervózně a objal ho. Odteď už bude všechno dobrý. Budu s Deanem a budu se pomalu měnit v normálního člověka... Jednou se vezmeme a adoptujeme si děti a já na celé nebe zapomenu stejně tak, jako oni na mě. Bude to fajn...

"Takže ty jsi vážně praštil mého bráchu do obličeje?" Nemohl jsem tomu uvěřit. Můj něžný človíček Dean kvůli mně jen tak v parku před zraky malých dětí praštil archanděla Rafaela do tváře... Tohle bylo jak vážně špatný vtip.

"Říkal si o to." Dean mě chytil jednou rukou za bok a vyrazili jsme spolu k němu domů.

.................

"Tohle v plánu nebylo..." vydechl vyčerpaný Dean a přitáhl si k sobě moje rozklepané nahé tělo do polibku. Jak bylo možné, že jsem se u něj cítil tak moc v bezpečí? Věděl jsem o všem tom nebezpečí venku a zažil jsem i samotného Adama s Evou a Kainem s Ábelem, ale i tak jsem nějak věděl, že mě zvládne ochránit. Náš vztah sám o sobě byl taky děsně nebezpečný a nejhorší na tom všem bylo, že Dean neměl ani ponětí o tom, kým a čím doopravdy jsem. Nenáviděl jsem to... Nechtěl jsem mu lhát, ale musel jsem.

Dean se začal zvedat z postele. "Půjdu do sprchy, jdeš se mnou?" Natáhl ke mně ruku.

"Jo... Jdu s tebou." Přijal jsem jí a vyrazili jsme spolu pod proudy hřejivé vody stékající po našich zpocených tělech, přičemž jsme stáli naproti sobě a vzdychali do polibku, když nás dole Dean jednou rukou současně třel o sebe. Oba jsme to v tu chvíli dělali poprvé, ale už při prvním přejetí jsme jasně věděli, že stoprocentně ne naposledy.

Ze sprchy jsme vyšli někdy kolem doby oběda, takže jsme spolu v kuchyni něco rychlého připravili a naobědvali se. Nečekal jsem, že vaření může být až taková zábava. A už vůbec jsem si nechtěl přiznat, že ještě v ten den ráno jsme s Deanem byli jenom kamarádi.

"Budu se muset stavit do firmy..." hlesl smutně Dean a pohrával si se zbytkem brambory.

"Cože? Takhle o víkendu?"

"Bohužel jsem majitel, takže to tam musím jít zkontrolovat, podepsat nějaké papíry a tak."

"Mám zůstat tady?"

Viděl jsem jak se Dean zarazil a přemýšlel. "Víš ty co? Mám tu auto, tak se jen stavíme k tobě domů pro něco na převlečení, protože to bude trochu slavnostní, tak abys měl na sobě oblek a pak vyrazíme spolu, jo?" usmál se a začal uklízet ze stolu. Vážně mi právě navrhl, abych s ním šel na nějakou pracovní schůzi? Byli jsme spolu jenom jeden den...

Nic jsem neřekl. Jenom jsem se pousmál, souhlasně kývl a pomohl mu dát nádobí do myčky.

.................

"Je sakra možný, aby ti to tak moc slušelo?" řekl Dean překvapeně se zvednutým obočím. Nikdy v životě jsem se tak nečervenal jako ve chvílích strávených s ním. S Deanem jsem si přišel jako bych byl středobodem jeho vesmíru... Přesně tak, jako on byl mým.

"Je to jenom oblek, Deane," zasmál jsem se a přeložil si béžový trench coat přes ruku. Člověk nikdy neví, kdy jemu nebo jeho partnerovi bude zima.

"Na tobě to je něco mnohem víc..."

"Jé, nazdar Deane! Co ty ta- ...Casi, ty máš na sobě oblek?" Přišel do místnosti Sam. Úplně jsem zapomněl, že byl v tom bytě celou dobu.

"Řekni, Sammy, není v něm zatraceně překrásnej?" optal se zasněně Deane a neodvrátil ze mě zrak. Buď mu nedocházelo, že o nás jeho bratr zatím ještě neví nebo mu to bylo úplně jedno.

"No... Emm... Jo, jo, sluší ti to, Casi." Přišlo mi vtipný, že Sam netušil jak zareagovat. Sám bych nevěděl.

"Jdeme na jednu pracovní schůzi, vrátím ti ho sem nejpozději o půlnoci... Nebo si ho možná nechám, to ještě nevím," zasmál se starší Winchester a mě došlo, že mi před odchodem chybí jedna hrozně důležitá věc.

"Jenom si pro něco skočím do pokoje a hned přijdu."

"Tak rychle, lásko, nemáme tolik času," řekl Dean a poslal mi vzduchem pusu. Nikdy jsem nevěřil, že jsem na takový ten "cukrový" typ vztahu... I když já ještě před pár týdny ani netušil, že bych nějaký vztah vůbec kdy zkusil.

Z pokoje jsem slyšel, jak si ti dva v kuchyni něco šuškali a asi jsem měl i dobrou představu o čem to bylo, ale vůbec mi to nevadilo.

Rychle jsem z vrcholu hromádky oblečení na středu místnosti vzal mikinu a našel v ní černé ohořelé pírko. Díkybohu nikam při cestě z nebe nezmizelo a já Deanovi přísahal, že ho budu nadosmrti opatrovat, ne, že ho hned první den ztratím.

"Už jsem tady!" křikl jsem za běhu a chytil Deana za ruku tak, že sebou silou trhl. Byl jsem jak nějaká nadšená hyperaktivní puberťačka... I když jsem ani nevěděl, na co se mám vůbec těšit. Měla to být přece jen nějaká nudná pracovní schůzka...

"No tak si to užijte, vy dva!" křikl za námi ještě šťastně Sam, ale to už jsme byli s Deanem dávno venku z bytu.

Bylo mi jedno, kam jedeme, na jak dlouho tam jedeme nebo i třeba co tam budeme dělat. Hlavní pro mě bylo, že jsem jel v překrásné černé Impale s nádherným Deanem v černém obleku vedle mě při jemném oranžovém světle zapadajícího slunce.

Tohle byl zlomový moment v mém životě, kdy jsem si uvědomil, že tamto... přesně tamto... Tam a v tu chvíli bylo to, co jsem hledal všechna ta tisíciletí mé existence. Já jsem svůj životní cíl našel v lidské bytosti jménem Dean Winchester.