Black feather • destiel

Že pouhá láska k andělovi

Díkybohu byla další den sobota a tak jsem já i Sam mohli zůstat doma s Deanem, než se vzbudí a začne mu odplata těla za to, co včera prováděl.

Menší problém nastal na večer, když jsem měl spát v jednom pokoji s Deanem. Ze Samova včerejšího vyprávění o jejich mládí jsem totiž usoudil, že jsem v Deanovi naším polibkem musel probudit ty děsivě hrozné vzpomínky a kdyby se teď najednou probudil v jednom pokoji se mnou, kdo ví, jak by to dopadlo.

Bylo mi to tak moc líto... Všichni byli rádi, že se z toho Dean dostal, dokonce už ani k psychiatrům nechodil a pak se objeví nějakej nadrženej padlej anděl a bum... Stane se tohle.

Sam teda nakonec po dlouhém přemlouvání spal u mě a já naopak u něj, i když... stejně jsem nespal a celou noc o tom musel přemýšlet.

"Do háje, další pírko..." zanadával jsem si vduchu, zvedl ze země malé černé pochablé peříčko s opálenými konečky a hodil ho do koše. Tohle bylo už páté jen za tu jednu noc... Nevěděl jsem, co se to se mnou zase dělo tentokrát, když už moje "návaly nebeství" konečně přestaly.

...............

"Casi?" uslyšel jsem ráno Sama z mého pokoje. Už byl nějakou dobu vzhůru, ale pořád hlídal Deana. "Pojď sem, dělej!"

"Same, upřímně si nemyslím, že je to moc dobrej nápad..." skoro jsem zašeptal za dveřmi a už chtěl odejít, když jsem najednou zaslechl Deana... Opět říkal ze spánku moje jméno, stejně tak jako včera. Pomalu jsem otevřel dveře a uviděl Sama, jak se snaží svého staršího bratra uklidnit... marně.

"Pojď sem, zkus tvůj hlas," řekl Sam a naznačil mi, abych si za ním klekl na zem vedle Deanovy postele. Možná by to mohlo fungovat, když říká mé jméno.

"D-Deane?" začal jsem potichu a opatrně se dotkl jeho ramene, ale on se pořád nechtěl vzbudit nebo aspoň uklidnit. "Deane... Deane, klid, jsem tu s tebou, všechno je v pořádku." Stále nic...

"Zkus ho... Já nevím? Obejmout?" V tu chvíli se mou hlavou prohnalo: "Vážně Samueli?!", ale i tak jsem to udělal. "Deane..." zašeptal jsem mu do ucha a jemně ho políbil na čelist, aby to neviděl Sam.

"C-Casi?" Všiml jsem si jak se uklidnil a začínal pomalu otevírat oči, takže jsem se z něj rychle stáhnul a stoupnul si vedle Winchesterů.

"Teď už to zvládneš, Same, já nejsem jeho chůvička..."

Sedl jsem si do kuchyně a podepřel si hlavu rukou. Proč je sakra být člověkem tak složité?

..........

"Už je vzhůru, dík za pomoc, Casi." Přišel Sam do kuchyně a hned začal Deanovi nandavat do misky česnečku, kterou jsme spolu brzo ráno jakž takž zvládli uvařit.

"Jak často tohle mívá? Včera taky křičel ze spánku, proč?"

Sam si povzdechl a sáhl do šuplíku pro lžíci. "Dean míval noční můry ohledně táty a křičel moje nebo Bobbyho jméno. Teď začal křičet tvoje, tak nevím... Možná ti teď věří stejně tak jako nám... nebo třeba i víc," Sam se usmál a odešel za Deanem. Možná mi věří, ale možná se mě taky bojí...

................

O pár desítek minut později se ke mně do kuchyně přidal i Sam a chvíli po něm z pokoje vykouknul i Dean.

"Castieli, můžu si s tebou promluvit, prosím?" zeptal se a já jen nervózně polkl. Je to tady...

"Jo... jo, jasně Deane." Kývl jsem souhlasně, zvedl se a šel za ním do mého pokoje, zatímco Sam nás opustil a šel se k sobě učit.