Black feather • destiel

Tak s křídly anděl černými

Tadá ❤ Pěkné čtení 🥰

Nemohl jsem spát. Snažil jsem se, ale zprvu byl výhled na Deanovu spící tvář až přespříliš poutavý a pak se můj mozek naprosto přeplnil myšlenkami na dnešek, zítřek i vzdálenou budoucnost a byl konec.

Budík na nočním stolku v Deanově ložnici ukazoval rudě zářícími difitálními čísly něco málo po třetí hodině ranní. Venku byla ještě úplná tma, Dean spal a já měl plné zuby přemýšlení, takže jsem se rozhodl jít do vedlejšího pokoje něco prozkoumat.

Byl to vlastně úplně prázdný pokoj jen s několika krabicemi pohozenými na zemi. Měla to být Deanova budoucí pracovna, ale nechtěli jsme se Samem při stěhování (jak byl Dean v nemocnici) sahat do jeho osobních věcí a dokumentů a potom se to celkově nějak odložilo na neurčito. Hlavní pro mě ale stejně byla jen obyčejná velká čistě bílá zeď...

Dělal jsem to jen párkrát a hrozně moc dávno, ale i tak to do konce mého života bude pocit, na který nikdy nezapomenu. No a Michael přeci říkal, že má svatozář stále občas ještě problikne, ne?

Stoupl jsem si zády ke zdi, ale zároveň tak, abych měl za sebou víc jak čtyři metry místa a začal se soustředit jak mi energie proudí od nohou přes srdce až do mozku... Chvíli to trvalo, ale potom se najednou celá místnost prozářila oslepujícím světlem, které odhalilo má ohořelá, zničená křídla. Ani jsem se nemusel ohlédnout a věděl jsem to... cítil jsem to, jak moc špatně na tom byla. Rázem na mě padla všechna tíha a bolest každého jednoho mého peříčka, které vzdalo svůj boj a ze křídel padlo. Bolelo to, ale víc než tělo mě bolela mysl...

Nějakou dobu jsem tam jenom stál v jasném světle a zhluboka dýchal, díky čemuž se má křídla jakoby pohupovala. Litoval jsem, že mě vůbec napadlo se na ně dívat, ale já prostě nutně potřeboval vědět jak jedna z mých dříve nejkrásnějších částí vypadala teď.

Byl jsem rád, že se měním v člověka... vážně jo, už jen kvůli Deanovi, ale tohle mě upřímně ranilo. No a to jsem zatím ještě nevěděl jednu věc... Nevnímal jsem, nedával pozor a pak, když jsem se náhodou podíval k otevřeným dveřím, které jsem já ale určitě zavíral, spatřil jsem jeho vyděšený výraz... Deanův vyděšený výraz.

Ihned jsem světlo ze svatozáře zhasl a pokoj najednou zahalil temný plášť noci, takže jediné, co do místnosti procházelo, byl chabý měsíční svit.

Koukal na mě a já na něj. Neměl jsem sílu na to cokoliv říct kromě skoro neslyšného a rychlého: "Deane?" A pak jsem k němu přistoupil o jeden krok, načež on se o ode mě na dva vzdálil.

"Deane...? Řekni něco..." prosil jsem. Jak dlouho tam byl? A kolik toho viděl? Srdce mi tlouklo jako blázen a nedokázal jsem myslet na nic jiného než na strach vyzařující z jeho zelených očí.

"Casi? Co jsi zač?" řekl opatrně a rozklepaně a podíval se na mě jako malé vystrašené dítě v kombinaci se štěnětem. Když jsem k němu pomalu vykročil a on tentokrát neodstoupil, dodalo mi to trochu naděje... jenomže pak se najednou rozběhl a zmizel ve tmě.

"Deane?! Počkej! Není to tak jak to vypadá!" Vážně jsem řekl takovou kravinu nebo se mi to jenom zdálo? Každopádně jsem místo odpovědi dostal prasknutí dveřmi od bytu a když jsem se podíval dolů z okna na parkoviště, všiml jsem si, jak jeho auto mizí v dáli... a s ním samozřejmě i Dean...

...............

Uběhlo něco přes dva měsíce. Samovi Dean řekl, že jsme se rozešli a že to byl jenom pár hodinový úlet, o kterém se už nikdy nechce bavit a se mnou už nekomunikoval vůbec. Párkrát jsem za ním byl v práci, ale nepustili mě k němu a když jsem se stavil za Deanem doma, neotevřel mi, i přestože jsem za jeho dveřmi seděl celou noc. Naštěstí se zdálo, že se aspoň z toho, co viděl, nezbláznil. Třeba jenom potřeboval trochu víc času na promyšlení a pak se to všechno vrátí do normálu... třeba... Třeba.

"Hele, Casi?" ozval se Sam a vzhlédl na mě od displeje svého mobilu. Seděli jsme spolu u stolu už dobrých pětačtyřicet minut, ale oba jsme místo povídání raději brouzdali po sociálních sítích.

"Hmmm?"

"Vím, že o tom nechcete ani jeden mluvit, ale-"

"Pokud jde o mě s Deanem, tak pořád platí to, co jsem ti už řekl..." zarazil jsem ho a stále při tom koukal do mobilu.

"Ale co se stalo? Něco na té pracovní schůzi nebo...?" Ne, on si nedal říct... prostě musel tu ránu znova otevírat.

"Ne, s tím to nemá nic společnýho."

"Tak jsi mu něco udělal? Nebo snad on tobě? Když jste spolu odcházeli, tak do tebe byl zamilovaný až po uši a ty do něj očividně taky, tak proč najednou taková změna o sto osmdesát stupňů?"

Odložil jsem mobil a podíval se Samovi do očí. "Same, to, co se mezi náma dvěma stalo je mnohem složitější než si vůbec dokážeš představit. Dean potřebuje čas, já mu ho dávám a to je vše... Já chápu, že o něj máš strach a přeješ si pro něj jen to nejlepší a já s tím naprosto souhlasím. Když bude Dean ochotný se mnou být i po tom, co viděl, tak fajn, nemohl bych být šťastnější... Ale pokud mu to vadit bude, pak... pak to pro něj asi bude lepší tak, jak to je teď." Dokončil jsem svůj proslov, vzal ze stolu mobil, odešel k sobě do pokoje a nechal tam Sama s hlavou plnou otázek.

Dean mi neskutečně moc chyběl... Naše textovky, procházky parkem, ranní návštěvy kaváren, večerní popíjení vína, tancování na tom večírku, naše polibky, doteky, jeho oči... Nikdy jsme od sebe nebyli takhle dlouho a já měl každým dnem větší a větší strach, že už spolu vážně nikdy víc ani nepromluvíme.

Nešťastně jsem si sedl na postel, vytáhl z kapsy peněženku, otevřel jí a vytáhl z ní moje ohořelé černé pírko, které jsem ochraňoval přesně tak, já jsem tehdy odpřísáhl... Co s ním asi po tom všem udělal Dean?