Again

1.

Já: Ahoj. Pomůžeš mi prosím?

Áčko: Jasně. S čím potřebuješ helpnout?

Já: Chci jedné holce ze školy říct, že ji mám rád, jenomže nevím jak.

Áčko: Jaké?

Já: Miley Rosemarové.

Áčko: Jo, ty myslíš takovou tu blondýnku, kterou mají všichni rádi, kvůli tomu, že se na každého usmívá a chodí za dětmi do děcáku? Vždyť má přítele.

Já: Jo, tu myslím. A taky fakt díky. Vážně jsi mě povzbudil. Právě proto se jí bojím vyznat.

Áčko:Tak se jí vyznej na maškarním, ne? Prostě se jí vyznáš v masce, tak aby tě nepoznala, a pokud tě vyhodí, tak prostě odejdeš se zlomeným srdíčkem, a pokud ne, tak si ji sundáš a vyřešeno.

Já: Tobě se to lehce řekne! Sám jsi říkal, že ti nedělá problém nějakou holku pozvat na rande, protože ti většinou prý sami skočí kolem krku. Zato já? Sice nemám šajn, kdo jsi, ale já jsem totální smolař a ještě ke všemu škaredý.

Áčko: Nemyslím, že jsi škaredý. Jenom až moc uzavřený, ale jinak jsi hrozně roztomilý...Teď to zní divně, když to píšu. Prostě máš úžasný oči, obličej, tělo...A do prdele. Já se do tebe zamiloval.

Já: Haha, fakt vtipný. To už mi říkáš snad po stý. Proč mi konečně neřekneš kdo jsi. Chci si konečně s někým povídat a ne jenom dopisovat. Víš jak je hrozné být sám? Jenom s pavoukem v rohu koupelny?

Áčko: No...Kdybys mě potkal v normálu, tak bys na mě pravděpodobně změnil názor. Já sice mám kámošů hromady, ale o nikom z nich bych nemohl říct, že je můj přítel, jelikož mě nikdo doopravdy nezná.

Já:Tak proč jim prostě neukážeš sám sebe?

Áčko: Víš, ono je to trochu komplikovanější.

Já: Jak?

Áčko: Neřeš. Heleď, už musím končit. Tak popřemýšlej o tom nápadu, okey?

Já: Jo, čau.

Položil jsem mobil vedle sebe na polštář, zabořil svoji hlavu do polštáře a nahlas vydechl. Ten jeho nápad nebyl až tak špatný. Možná by to i stálo za zkoušku, protože jak se znám, tak bych jí to nedokázal říct třeba někde o samotě.
S povzdechem jsem se vyhoupl z postele na nohy a s pohledem upřeným na nepořádek v pokoji si prohrábl husté tmavě hnědé vlasy, které mi v kudrnách spadali do očí. Vlasy byli jediná věc, která se mi na mně líbila, protože mi je mohla závidět kde jaká holka. Se zbytkem už je to horší, jsem totiž vychrtlí a měřím tak sto sedmdesát čtyři centimetrů, což není na kluka zrovna nejvíc. Dále jsem hrozně vybledlí a mám pihy, moje oči mají hnědé duhovky s nádechem do zelena a jsou lemované dlouhými řasami, kterých si stejně nikdo nevšimne, protože jsou schované za brýlemi.
Zvedl jsem ze země všechno špinavé oblečení, kterého nebylo zrovna nejméně a spokojeně se podíval znovu na svůj pokojík. Už to tam vypadalo dobře. Na stole byli rozházené papíry, tužky a na tom všem byl položený notebook a u něj talířek s nedojezenou včerejší večeří, na zemi se válela taška, pár sešitů a rozsypané křupky. Nikdy jsem nebyl zrovna uklízecí typ, raději jsem se spokojil i s menším bordelem. Až budu pracovat a vydělám si spoustu peněz, tak si pronajmu uklízečku. Je to alespoň můj sen, avšak nevím jestli se splní.
Vyšel jsem z pokoje a šel si vyčistit zuby a umýt se, abych už mohl jít spát. Dneska jsem měl docela náročný den, neboť jsem byl ve škole až do čtyř a hned potom šel na brigádu do jedné zapadlé kavárny. Vrátil jsem se teprve před hodinou a jsem unavený jako bych měsíc nespal.
Zalezl jsem si pod vlažnou sprchu a rychle se opláchl, nechci totiž plácat vodou, protože ta taky něco stojí, že?
Usušil jsem se, vyčistil si zuby, všude pozhasínal a konečně zalezl spát. Zítra mě zas čeká dlouhý den.

Ráno mi zazvonil budík okolo půl osmé a já se rozespale vyhrabal z pelechu, který jsem snad už rok nepřevlékl, takže na tom povlečení byla skvrna od rozlitého čaje a polštář byl zažloutlý, jelikož v noci slintám. Ani mně to tolik nevadí. Asi vám teď přijdu trochu divný, ale já si sám sobě voním, a to myslím i svůj poslintaný polštář. Často totiž voním po bylinkách a levanduli. Mám rád tu štiplavou vůni levandule, která hodně lidem naopak čich dráždí.
Dojdu do kuchyně, kde se rychle nasnídám a vlezu do koupelny vykonat hygienu.
"Nazdar, Kraky." pozdravil jsem malého pavouka v rohu koupelny, který mě samozřejmě můj pozdrav neoplatil. Jenom jsem pokrčil rameny a dál se staral už jen o sebe. Když jsem se převlékl do školní uniformy, tak jsem si do tašky naházel polorozpadlé sešity a učebnice, které jsem měl na stole či na zemi, a můžu vyrazit.
Bydlel jsem téměř vedle školy, proto vstávám takhle pozdě.
Jakmile jsem vstoupil na školní dvůr, tak do mě někdo zezadu narazil a já se rozplácl na zemi. Pitomá gravitace. Otočil jsem se, abych mohl dotyčného zabít pohledem, avšak jakmile jsem to udělal, tak mi krev zmrzla v žilách. Nade mnou se tyčil král naší školy Angel Blake a za ním jeho dva poskoci Leah Allgoodová a její bratr Niall. Ti dva se na mě škaredili jako škaredá středa, což s jejich ledovýma oříškovýma očima vypadalo strašidelně. Ale co mě však zarazilo byl Angelův výraz. Nemračil se. Jeho bezchybnou symetrickou tvář zdobil kamenný výraz, avšak v očích měl takový pohled, jakoby měl sto chutí mi podat ruku a omluvit se.
"Uhni, ty sráči jeden malej!" zavrčel Blake, ale jeho oči těm slovům odporovali. Neměl jsem však čas nad tím přemýšlet, neboť na mě štěkl Allgood ať hnu pr...pozadím. 
Rychle jsem se zvedl a odběhl pryč.
Co to právě mělo znamenat? Proč se Blake tak díval? 
Tyhle myšlenky mi vrtali hlavou, když jsem spěchal do své třídy.

Už konečně skončila poslední hodina a já zrovna zavíral rezivou skříňku, když v tom jsem spatřil záplavu blonďatých vlasů. Se zatajeným dechem jsem se otočil za tou dívkou, která si ukradla mé srdce, a okouzleně pozoroval její úsměv a blyštivé modré oči, které se dívali na její nejlepší kamarádku Nelu, která byla docela fajn.
V ten moment jsem se rozhodl. Počkám na maškarní ples a tam se jí vyznám.